- Inzerce -

Špinavé spodní prádlo: Rány na buben

Olomoučtí androši s půvabným názvem vydali CD, konečně se lze tázat známých: „Vy ještě nemáte Špinavé spodní prádlo?“

ŠSP vznikli vroce 1987, soustavněji a v úplně jiné sestavě ale hrají až tak někdy od přelomu tisíciletí. Na koncertech prosluli coby barbarští improvizátoři, kteří svojsky ovládají elektrickou kytaru (zakladatel Chromek) a elektrické housle (Čunin), podmanivý rytmus, v němž se ozvuky písní plastických mísí s cyklickými kolovrátky à la Jaki Liebezeit, udržuje bubeník Šakal. Z „vyháněcí“ sestavy se stala na moravském podzemním poli žádaná koncertní atrakce. Samotní členové ale tu a tam utrousili, že jejich divoké improvizace jsou často důsledkem konzumace alkoholu a že jinak pilně zkoušejí a vymýšlejí písničky. Tucet songů nyní máme možnost slyšet na sedmdesátiminutovém studiovém debutu Rány na buben.

Od začátku je slyšet, že kapela parádně šlape (na baskytaru přibyl hudebně „nejhoněnější“ Ráďa) a že ze zvuku dřevních bicích a kvákavě zkreslených elektrických strunných nástrojů upletla svébytný zvuk, který tu a tam může připomenout Plastiky v období Hovězí porážky a Půlnoční myši. O četná zvuková zpestření se stará Vojta s velikým „funebráckým“ bubnem, didgeridoo, fujarou a různými drobnými nástroji, často vlastní výroby. Dobře zahraný androš, který zná a ctí žánrová klišé, ale nijak rigidně to neprožívá, rád zabrousí do vod působivého psychedelického minimalismu a barva jeho zvuku je zpestřována tu bubínky a píšťalkami, tu (nejspíš) elektronickými drobty; místy ŠSP vzpomenou i na své improvizátorské bohatýrství. Pár písní je sice zbytečně dlouhých – a tím nemyslím nejdelší, bezmála devítiminutovou Ránu na buben s fujarou a přidušenou, napjatou atmosférou; ta by naopak mohla být klidně dvojnásobná – vcelku ale jde o příjemný, pestrý poslech. Za zmínku stojí kvalitně sejmutý zvuk všech použitých bicích nástrojů, výsledek díky tomu získává na hloubce.

Kámen úrazu vězí ve slovech. Kapela má dva textaře, kteří své verše zároveň deklamují. Bubeník Šakal má působivý, téměř záviděníhodný chraplák, cit pro působivé obrazy i schopnost vyhmátnout „dnešní bolest“ (Jelen), aby to neskřípalo. Vojta vládne o fous méně podmanivým hlasem a coby textař je vysloveně křečovitý. Nejde o jeho světonázor, který by šlo zjednodušeně shrnout slovy „starej hipík“ a není na něm nic nesympatického, ale o textařské řemeslo: špatně použité přechodníky („toužíce býti / začínáš žíti“), nechtěné absolutní nebo naopak strašně moc chtěné ani přibližné rýmy, klišovité obrazy („seděla na klíně / toužila její svatyně“) i, ehm, společenská kritika („holé lebky táhnou městem / spasit svět by chtěly mečem“).

Nabídka je nepřeberná, proti Šakalovým třem má Vojta na albu hned devět textů, čímž je pro mě výsledek bohužel neposlouchatelný. Takhle textařsky zabít hudebně zdařilé album se, myslím, naposledy povedlo v roce 1999 Mikoláši Chadimovi na Karnevalu.

 

Špinavé spodní prádlo: Rány na buben

Ears & Wind Records (www.spodniproudy.cz)

 

 


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.