Spring Sounds Spring Seas (Schlefer, Hagen)
Kyo-Shin-An Arts / MSR Classics (www.msrcd.com)
Koncerty se dnes píšou pro kdejaké nástroje. Skladatelům přináší atypický sólový nástroj (atypický z hlediska klasicko-romantického kánonu žánru) nový zvukový potenciál a interpretům možnost zviditelnit se před návštěvníky orchestrálních koncertů. Je to ale i tak trochu reklama – koncert třeba pro cimbál vzbuzuje na plakátech větší zvědavost než koncert klavírní, jde-li o méně známého autora (a pomineme-li samozřejmě konzervativní publikum, které chodí výhradně na Čajkovského „b moll“).
Album Spring Sounds Spring Seas obsahuje dva koncerty pro japonské tradiční nástroje – koto resp. šakuhači – a orchestr a nabízí možnost zajímavého srovnání, jak k žánru koncertu přistupuje vyprofilovaný skladatel a jak instrumentalista s většími či menšími skladatelskými zkušenostmi, který si skladbu píše pro sebe. První případ reprezentuje pětivěté Koto Concerto: Genji z roku 2011 od amerického skladatele Darona Hagena (*1961). Hagen je mimo jiné autorem několika úspěšných velkých oper, což je znát i na jeho koncertu pro dvacetistrunné koto, který má dramatický náboj. Dílo je inspirováno japonskou románovou ságou z 11. století Příběh prince Gendžiho (její autorkou je Murasaki Šikibu) a jeho pět vět Hagen nazval podle vybraných kapitol této literární předlohy. Jde spíše o pět důmyslně prokomponovaných „scén“, v nichž je sólový part funkčně propojen s orchestrální složkou (komorním orchestrem; existuje však i verze koncertu pro symfonický orchestr a také pro smyčcové kvarteto). Jakkoli Hagen není skladatelem výbojným, jeho Koto Concerto: Genji, nesoucí pečeť hudebního romantismu a impresionismu s orientálními vlivy, je podmanivá, zvukově velice barevná a jistou rukou napsaná kompozice, po níž rád sáhne nejeden hráč na koto (na nahrávce se sólového partu ujala Japonka Yumi Kurosawa).
James Nyoraku Schlefer (*1956), taktéž Američan, je oproti Hagenovi především instrumentalista, hráč na japonskou flétnu šakuhači, který prošel dlouholetým studiem u předních japonských mistrů hry na tento nástroj. Jako skladatel se uplatňuje spíše příležitostně a většinou v kompozicích pro komorní obsazení, v němž je šakuhači vždy zastoupeno. V roce 2009 si však Schlefer troufl na orchestrální partituru a složil Shakuhachi Concerto, které na albu Spring Sounds Spring Seas prezentuje ve vlastní interpretaci. Skladba se zdárně vyhýbá častému neduhu koncertantních děl, která si instrumentalisté šijí sobě na míru, totiž prvoplánové virtuozitě. Na druhou stranu je znát, že Schlefer není tak vypsaný, co se větší orchestrální kompozice týče. V porovnání s Hagenovým koncertem je ten Schleferův (oba mají přibližně stejnou, téměř půlhodinovou délku) mnohem méně propracovaný, ať už jde o formální a tektonickou výstavbu nebo instrumentaci. Drží se tradiční třívěté struktury a orchestrální složka (smyčce, harfa a bicí nástroje) působí jednotvárně a místy i nadbytečně. Přesto bych nerad Shakuhachi Concerto dopředu zatracoval; vždyť i Chopinovy klavírní koncerty, pilíře klasického repertoáru, bývají dodnes kritizovány pro invenční nepoměr mezi sólovým partem a orchestrálním doprovodem.
Oba koncerty na albu doplňuje ještě jedna kompozice: Haru no Umi Redux. Jde o Schleferovu orchestrální úpravu skladby Haru no umi (Jarní moře), kterou v roce 1929 složil japonský mistr hry na koto Mičio Mijagi. Pro tuto úpravu, která vznikla v roce 2011, platí vesměs totéž, co bylo poznamenáno o Schleferově koncertu, ačkoli v porovnání s ním vyznívá Haru no Umi Redux – nejspíš i vzhledem ke kratší délce – přece jen konzistentněji.
Dodejme, že spolu se sólisty se na provedení všech tří skladeb podílel britský Orchestra of the Swan pod vedením svého šéfdirigenta a uměleckého vedoucího Davida Curtise (Hagenův koncert) resp. hlavního hostujícího dirigenta Kennetha Woodse (Schleferovy skladby).
