Stefano Luigi Mangia / Adolfo La Volpe / Giorgio Distante: Glad To Be Unhappy
Billy Bottle & The Multiple: Unrecorded Beam
Leo Records (www.leorecords.com)
Jednou z metod, kterou Leo Feigin na svých Leo Records bezpečně ovládá, je prezentace (staro)nových hudebních formací, tedy seskupování a přeskupování muzikantů, z nichž někteří jsou s ním už nějaký čas spojeni, nové zabarvení však bývá docíleno přítomností „absolutně“ neznámých tváří. Typickým dokladem takové machinace (možná spontánního setkání, na tom ve výsledku nesejde) je trio Stefano Luigi Mangia (hlas, melodika), Adolfo La Volpe (elektrické i akustické kytary, elektronika) a Giorgio Distante (trubka, „živá“ elektronika), které v italském studiu Mediterraneo nahrálo devět skladeb alba Glad To Be Unhappy. Tím nováčkem je Distante, zatímco Mangia má na Feiginově labelu k dobru alba Painting on Wood (kvartetové, s klavíristou Giannim Lenocim) a Ulysses, na kterém účinkuje i La Volpe, který se objevil už na CD Entrance s Tran(ce)formation Quartetem. Všichni tři pocházejí z Apulie, regionu v jihovýchodní Itálii, což není údaj zanedbatelný, protože tamní zpěvní tradice se zejména v projevu Mangii do značné míry uplatňuje.
Předznamenáním dosti jednolitého toku La Volpeových a Mangiových skladeb je balada Richarda Rodgerse a Lorenze Harta Glad To Be Unhappy, dodává totiž celku přídech romantizujícího napětí, ve kterém pochraptivěle zahalený Mangiův hlas podzimkuje a fidoncuje s vtíravým intimissimem. Tento evergreen zde sice slyšíme téměř v orginální podobě, pouze s rozcapartěnými nástroji a elektronikou, ale pozor! to vše se může proměnit (počkejte si na závěr). Další sled bezprostředně na tuto nostalgizující, potměchuťově nástražnou rovinu, plnou emocí, navazuje: má jak introspektivní intimitu, tak narativní scenéričnost, připomínající filmovou hudbu (Brighten), naříkavostní trpitelství dochází až k hranici podbízivosti, což se záhumenkový doprovod snaží jak podpořit, tak vyvrátit (téma osamění v The Solitude of Things). Ale není třeba uvádět jednotlivé skladby: Mangia se v podstatě pronaříká či prostýská celým albem, jeho nešťastnění má až omamující zavíjivost, stěžovatelsky nám svěřuje své hoře, v nadsazeném zoufalostnění se zarouhává, s čímž se pojí i nasládlá vehemence v italském stylu, neboť tady se prožívá vše vskutku naddimenzovaně. Naštěstí hudba dokáže s vokálním výtrysknostním mermomocněním, vyvolávajícím až iluzi sebepoškozování, leckdy kontrastovat v rozdurděnkách, zadrcávaných vrzenkách či ve vrtošivé přívalnosti, to jí však většinou zatrhne hlasová nešťastnost na x-tou. A tak s houževnatou rozderností probrouzdáváme všemi tématy od lásky (je to jen iluze?) po další krizové situace, uznání si určitě zaslouží Distante, jehož trubka zvládá výřečnou výplašnost až po zádernost. V závěru pak kytara La Volpeho situaci zklidní, zvěstovatelský vokál se dostává do smířlivější polohy, upokojňující áchání a ochání zakončí smírčí trubka. A to je i slíbený zvrat: zakončení se totiž v protikladu k úvodní (a také titulní) kompozici nazývá Unhappy To Be Glad, ale ten rozdíl, zdá se, má svoji žertovně světlou stránku. Takže se můžete rozhodnout: buď být spolu s italskou trojicí spokojení, že jste nešťastní, nebo být nešťastní z toho, že jste spokojení. Anebo můžete také tuhle desku (po)minout.
Nikoli nepodobná je „transformační suita“ Unrecorded Beam, jejíchž devět částí, rozdělených do tří oddílů, má na svědomí předně americký transcendentální básník Henry David Thoreau a multiinstrumentalista, především klavírista, hammondista a baskytarista Billy Bottle, do jehož skvadry The Multiple náleží vokalistka a houslistka Martine Waltier, saxofonista Roz Harding, flétnistka Vivien Goodwin-Darke, trombonista Angus Menter, baskytarista Mike Outram, bubeník Gary Evans a všestranný Lee Fletcher, pomáhající se zvukem a s aranžemi. Najdeme tu však i pozoruhodné hosty, především vokalistku Kate Westbrook, varhaníka Jaye Darlingtona a kytaristu Markuse Routera. V úvodu se sice ozve zamyšlený recitativní projev vedoucího souboru, potom však vokální pole zcela opanuje Martine Waltier, jejíž hlas dokáže být průběžně tajemný, mazlivý, vstřícný, rozebíravý, snivý, dychtivý, hebkostně promýšlivý, zintimňující i svěřovatelsky sdělný. Hudba dokáže situaci podle tématu třeba zdramatizovat, přičemž podstatné vedení náleží klavíru, ale k němu se vždy v pravý čas připojí altka nebo sopránka či flétna. Hned v první trojici skladeb (jež na sebe bezprostředně navazují) se zdá, že je tu vše sice aranžérsky výtečně promyšlené, ne však vymýšlivé, takže náznaky komornosti (občas s virtuální představou promenádního koncertování) přeruší většinou popovější rytmičnost, nemající daleko k easy listening. Ale CD tu překvapí s prvním vrcholem: The Vessel ohromí plastičností duetu Waltier – Westbrook (určitě jste nezapomněli na účast zde doprovodné zpěvačky v takových projektech, jako byly desky Mika Westbrooka Off Abbey Road, Rossini, Bar Utopia nebo London Bridge Is Broken Down, na nichž participovala, ale také účast na deskách Lindsay Cooper); je to duel něhy a robustnosti, infikující představu dramatické scéničnosti včetně exaltované zadrhnutosti, zadrmolivých pasáží, houkavé vrtošivosti a překřikovávané rozechvělosti či hlasové rozpojivosti. Podobně podbarvenou hlasovou vzrušivost má i druhé setkání obou zpěvaček nedlouho před závěrem (More Smoke of Opinion), je opět zpovědně prohloubené a nese v sobě prvky vyjasňující oponentury obou vokalistek. Po zmíněném vrcholu se však formace ihned navrací do poklidné probouzivosti s flétnovým rozbřeskováním, hudba reaguje na obsah textu či proměny nálad, prostírá prostor pro zpěv a v jednom případě (Outward Morning) se obejde bez zpívání, aby prokázala, jakou úlohu zastávají jednotlivé nástroje (tady zejména trombón, ale většinou si i všechny ostatní zachovávají rovnoprávné rozvrstvení). Přes určité snažení po neobvyklostních spojitostech souhry (zejména právě tady, kde jim vokál nepřekáží v rozvinutí) se však navracejí do předpokládaného rámce, čímž sice přispívají k vyrovnanostní ucelenosti suity, nepřekročují však její stín. Naopak druhým vrcholem je pro mne Fog, zahajující třetí oddíl, kde subtilní vokál s lyrizujícím rozechvěním a vůbec hlasovou rozletnost či zamykavost hudebníci v nástrojové svornosti vyrušňují, zdůrazňují dychtivostní podrobnosti za příznačného kolkování bicích. Návrat Bottla s oznamovacím projevem a zvelebňující hudba, protkaná rytmickými pasážemi, přechází do zjazzovění a chorálovosti, jaká se dá na závěr čekat, včetně zřejmé tečky. Album je k poslechu a ke koupi například zde.
Je-li má reakce na obě alba poněkud rozpačitá (i vzhledem k programu Leo Records, které většinou dbají na vyrovnanost hladiny mezi jazzem a komorní hudbou, mezi tradičností a hledačstvím), souvisí to v obou případech odkazem na určitý skluz od komornosti k hybridnosti s neklamnými známkami popu. Vnímáme i určitou odezvovost těchto počinů (tady možná i určité snahy o canterburskou filiaci, zcizující básnivost textů), ale nejde ani tak o konkrétní vlivy, obě desky se z ustálenosti (před zřejmé snahy se z ní vymanit, což se v dílčích momentech víc než daří) obdobných počinů jako celek však nevymknou. Přesto bych vás nerad odradil od jejich poslechu; najdete si v nich totiž místa, jež vám budou zřejmě konvenovat.
