Steve Lacy: Avignon and After Volume 2
Emanem (www.emanemdisc.com)
Když americký sopránsaxofonista Steve Lacy (1934 – 2004) přicházel na pódium, připadal mi jako nějaký subtilní úředníček, který se tu ocitl náhodou. Ale pak se uchopil svého nástroje a všechno se proměnilo: začal kouzlit. Tak si ho pamatuju, ale především jsem ho poznával na albech, vydaných na značkách Black Saint, Soul Note, Horo, Cuneiform, Atavistic, ESP, hat ART, Slam, BMG, West Wind, Arista Novus, Leo, Tzadik, In Situ, zejména však na Emanemu, kde kromě The Sun, Saxophone Special a Hooky vyšlo v roce 2012 i CD Avignon and After Volume 1, mapující sólové koncerty z let 1972 a 1974 nejenom v Avignonu, ale i v Berlíně. Už při jeho vydání Martin Davidson slíbil, že se k archivům z té doby vrátí, a nyní tedy na Avignon and After Volume 2 svůj slib dodržel. Tentokrát na desce, čítající více než pětasedmdesát minut, najdeme sólové výstupy z Théatre du Chene Noir v Avignonu ze 7. srpna 1972 a z 5. srpna 1974, z pařížského Musée d´Art Moderne z 5. března 1975, z Captain´s Cabin v Edmontonu z 21. března 1976 a z Beginner Studia v Kölnu z 16. prosince 1977, což znamená, že nejde o jednotný hudební proud, nýbrž o záznamy, důležité pro tehdejší vývojové etapy mladého hudebníka včetně jejich zvukové vyváženosti (a je třeba dodat, že co bylo v možnostech skloubení jejich vyrovnanosti, to bylo provedeno). Všech třináct archivních nahrávek je novum, to znamená, že nebyly nikdy na žádném nosiči vydány, a přispívají tedy k dokreslení Lacyho obrazu v sedmdesátých letech minulého století.
Hned první trojice se ze zobrazení saxofonistova sólistického vystupování vymyká, protože jde o skladby Billyho Strayhorna, což bylo pro Lacyho jakýmsi odrazovým můstkem, kdy si sondoval své možnosti. Zůstává sice věrný předlohám, ale už překvapí osobitým lahodněním, rozechvělým, křehce houževnatým pojetím, prohloubenostním pohráváním s tématy. Od přejatých kompozic však hned při další trojici, následující o dva roky později, přechází k sebevyjádření. S tím souvisejí hledačštější sondáže, setrvávající však ve zpěvné komornosti a „krysařnosti“, omamující posluchače, jsou to jakási svítáníčka, pídivá i rozevlátější, s odezvami na sebe sama, když zopakuje nosný motiv, bohatá v lapidárnosti vypravěčství a s jemnými uskřinůstkami či prošmelcovánkami nebo s roztomile roztěkanou pospěšností, která s drobným špičkováním, zapikolováváním a štěbetáním je ve své vzrušivé proměnlivosti takřka k nezastavení. Skotačivé dialogizování sama se sebou, nová a nová obkružování vystupňovávaného motivu, s kterým si Lacy dovede pohrávat, když si zatrylkuje, zavýskne, zaškáluje nebo naopak zadyšní a zachrouní anebo v další improvizaci vyštěkávavě zagágá, roztěbetává zakačenované zarejdování až do třeštivého vyhrdlování, to je v podstatě proměna, kterou můžeme konstatovat při koncertu v Paříži. Ale Lacy vlastně nemíní schválnostničit, proexperimentovávat se k nezvyklostem, bez nadbytečných odboček a bez zábran si sice zaprotestuje, zadrmolí, mrskutě vyprskne nebo princmetálově si poběsní, ale to vše je naprosto nehororové, je to zazámkováno, podřízeno sledu barvitého vyprávění, jež každou proměnou včetně zvukových oponentur dotvrzuje základní líčivý přístup. Edmonton navodí zase náročnější zahloubanost, hledání dalších souvislostí i provislostí s tvrdošíjnými vracečkami či zaparcelovávání do štěpivě úsečné melodičnosti. Na což navazují prostírankové volánky, zadýchávánky, zavrčovánky, opětovánky, prostě vyvěravé anebo vybzikující radovánky. Závěr posléze překvapí střihánkově nůžkujícím vstupem, jemuž se sopránka přizpůsobuje, rozstříhává melodii od skočnosti do vývrtkovosti, zahrávavě výmluvničí, anabázně vírní, zalykává se i zarochává, je to anabázové štrikštrakování, vypisknostní vzdornění či zkoumavé potýkání s tématem Snips.
Bylo by skutečně škoda, kdyby nahrávky, které nám na svém Emanemu Davidson nabízí, zůstaly zasuty; stále je tu co sledovat a Lacyho meditativní proměnlivost je skutečným posluchačským zážitkem. Jednou větou: Avignon and After 2 s podtitulem Highlights from solo concerts nezůstává jen v ranku archivního objevu – dokazuje, že i dnes můžeme vychutnat sólistické umění hudebníka, který se mi kdysi na pódiu během vteřiny proměnil z „úředníčka“ ve výmluvného a vymýšlivého mága. Že se i dnes můžeme vykoupat v jeho sopránové sprše.
