Letošní ročník festivalu Alternativa dosahuje plného proudu. Zahajovalo se již tradičně soutěžní přehlídkou malá Alternativa, následovala včerejší klubová noc, v jejímž rámci se hrálo hned na několika pražských scénách (mladou tradicí se stává propojení této noci s Wakushoppu). S headlinerem letošního ročníku Alternativy se můžete setkat zítra v Kulturní sportovně Radlická. Jsou jimi norští improvizátoři Supersilent.
Když jsem se o jejich druhé návštěvě Prahy dozvěděl, neubránil jsem se vzpomínkám na jeden severský sen. Před patnácti, dvaceti lety se zdálo, že Norsko je zaslíbenou zemí, v níž se v příznivé kulturně-politicko-finanční situaci šťastně setkalo několik výrazných hudebníků a vydavatelů z oblasti elektronické hudby, improvizace, jazzu, kraválu i soudobky. Z okruhu vydavatelství Rune Grammofon, jehož úchvatné obálky z dílny Kima Hiorthøye byly žádanou součástí fajnšmekrovských audiosbírek, se valil proud vzájemně personálně i duchem propojených alb, v němž kromě Supersilent pluly dívky ze Spunk, kolovrátkáři Alog, klasik elektroakustické kompozice Arne Nordheim i veselý postzappovec Jono el Grande. (Po čase se nám zase začalo zdát, že štafetu severské mekky převzalo Finsko a jeho autistický ložnicový divnofolk, to je ale opravdu jiná písnička. Navíc ty příběhy samozřejmě na místě svého zrodu vypadají docela jinak a vyprávějí často o lecčems dočista jiném.)
Supersilent u Runeho Kristoffersena v roce 1998 debutovali rovnou trojalbem s prostým názvem 1-3 a dodnes své desky nepojmenovávají jinak než čísly. Byl to docela divoký poslech, jazzová otevřenost, o níž se nám v Čechách dosud jen snilo, se v něm setkávala s psychedelickou elektronikou a tribálními rytmy, trojici trumpeta-bicí-klávesy zahušťoval producent Helge Sten (alias Deathprod) živým samplingem a efektováním. Postupné „učesávání“ a snaha, aby výsledná hudba měla ksicht a byla „z jednoho kusu“, kapele nic neubralo na drajvu. Hvězdnými hodinkami Supersilent bylo album 6 a koncertní DVD 7, po Osmičce je nečekaně opustil bubeník a oni se – ještě nečekaněji – rozhodli neshánět nového.
Když jsme Supersilent v období Sedmičky dělali na Stimulu, jako by tahle změna sestavy již visela ve vzduchu. Bubeník Jarle Vespestad svým dřevorubeckým charismatem stále dominoval, na pódiu už ale stály druhé bicí, za nimi seděl trumpetista Arve Henriksen a občas vyměnil písty za paličky. A Helge Sten kromě živého míchání, vrstvení a samplingu nepouštěl kytaru. Vespestad odešel z vlaku tak rozjetého, že se pozůstalí začali uchylovat k řešením opravdu různorodým. Album 9 bylo záznamem jejich jediného koncertu v roce 2009. Na albu 11 Jarleho opět slyšíme, jde totiž o materiál, který zbyl z nahrávání dvojalba 8-9, z nějž nakonec vyšla jen ta Osmička.
V roce 2010 trio zahájilo občasnou spolupráci s Johnem Paulem Jonesem, basistou, producentem a někdejším členem Led Zeppelin, který má ucho pro hudební experiment – vzpomeňme na jeho album s Diamandou Galás (to by si Plant ani Page asi nestřihli) – a ve své tvorbě se vydalo poněkud elektroničtějším směrem. Nějaká ta kroutítka nyní používají všichni, Arve Henriksen kromě nich a trubky samozřejmě i perkuse, ty ale postrádají nelítostný drive jeho bubnujícího předchůdce a slouží spíš k atmosférické ruchařince a decentnějšímu akcentování dob.
Nejnovější dílo v diskografii Supersilent nese číslo 13. Je poměrně chladné, zvukově uměřené, trochu tápavé – jestli ale budou mít tihle improvizační mistři zítra v Radlicích zrovna třináctkovou náladu, samozřejmě nemůže nikdo vědět předem.
Alternativa toho nabízí mnohem víc, vizte letošní program na https://alternativa-festival.cz/.