Svatojakubské hudební putování

Fenomén svatojakubských cest nás provází více než tisíc let a představuje hlubokou křesťanskou symboliku spojenou s putováním, útrapami na cestě i s poznáním a nezřídka iniciací po dosažení cíle. Tím je sice španělské město Santiago de Compostela a nejznámější poutí je dvanáct základních cest vedoucích z Itálie, Francie a Portugalska, ale větve i tradice svatojakubského putování nalezneme ve všech evropských zemích.

Před dvanácti lety vzniklo originální spojení svatojakubské tradice s moderní hudbou v rakouském Tyrolsku, kde hudební festival Klangspuren, který od roku 1993 rozšířil řady festivalů moderní hudby, poprvé uspořádal svatojakubskou hudební cestu. Po historických poutních cestách chodily od té doby stovky přírody i hudbymilovných nadšenců, k nimž jsme se letos přidali i my.

Start letošní poutní cesty byl na nádraží v Jenbachu, kde se sešlo asi sedmdesát účastníků včetně realizačního týmu v čele s Matthiasem Osterwoldem a průvodcem Peterem Lindenthalem. Letošní poutní cesta vedla z Jenbachu přes zámek Tratzberg, poutní kapli Marie Tax, St. Georgenberg, Vlčí soutěsku, farní kostel ve Stansu, kolegiátní kostel Sv. Josefa ve Fiechtu až do Schwazu, kde byla před kostelem Nanebevzetí Panny Marie slavnostně zakončena. Poutníci museli zdolat vzdálenost více než dvacet kilometrů a převýšení téměř devět set metrů. Během cesty je čekalo šest hudebních zastávek v přilehlých kaplích a kostelících, jakož i pět hudebních intervencí, které se uskutečnily pod širým nebem. Skladby hrané venku byly určeny výhradně pro trubky – jejich slavnostní ráz fanfár orámoval celodenní akci a energický zvuk se přirozeně nesl v přírodní scenérii. V hudebním programu, jak se dále dočteme, výrazně převažovali autoři a skladby 20. století, ale zazněla i jedna světová premiéra z letošního roku od Angélicy Castelló a dvě rakouské premiéry skladeb z 60. let od Ursuly Mamlok a Elisabeth Lutyens. Jedinou z klasického repertoáru byla skladba Johanna Sebastiana Bacha v samotném závěru hudebního putování, kdy znavené tělo i sluch nutně potřebovaly osvěžení.

Po úvodní Fanfáře pro dvě trubky od Igora Stravinského, která zazněla přímo v místě ranního srazu z protější budovy historického nádraží, se skupina vydala do prudkého kopce k prvnímu poutnímu místu na zámku Tratzberg. Krátkého zahájení celodenního putování se ujal Matthias Osterwold, který během celého dne zasvěceně představoval uváděné skladby i jednotlivé vystupující. Na nádvoří tohoto renesančního zámku, jehož historie sahá až do 13. století, pak zazněly Fanfanaren od Mauricia Kagela skladatelem složené v roce 1993 u příležitosti otevření nového newyorského divadla. Skladba pro čtyři trubky představuje napůl hudební žert, když – nejen svým názvem – odkazuje k fotbalovým fanouškům a jejich hlasitému instrumentáriu používanému při utkáních. Malé časové zpoždění způsobilo, že se do partů pro trubky přidaly zámecké zvony ohlašující desátou hodinu dopolední. Po hudební části následovala prohlídka malebného zámku, jenž v současnosti vlastní šlechtická rodina Enzenbergů.

Součástí putování bylo celkem šest hudebních intervencí – komorních vystoupení se skladbami pro trubky časově rozprostřených do celého dne. V přírodě zazněly například dvě krátké skladby Karlheinze Stockhausena z operního cyklu Licht – Michaels Ruf a Michaels Abschied. Tóny linoucí se ze čtyř stran od hudebníků rozmístěných v prostoru vytvořily úchvatnou zvukově prostorovou situaci, kterou mohli zažít rovněž nic netušící kolemjdoucí turisté konfrontovaní se Stockhausenovou hudbou patrně poprvé. Další hudební intervence se odehrály již bez nezamýšlených divadelních situací a v jejich rámci byly ke slyšení skladby Pabla Andoniho G. Olabaríy (v premiéře), Giacinta Scelsiho a Benjamina Brittena na samotný závěr před kostelem v cílovém městě Schwaz. V původním tištěném programu byla uvedena skladba Pianissimo od Martina Smolky. Jak již název napovídá, je to velmi tichá skladba skládající se z jemných čtvrttónů pro trubkové kvarteto. Právě extrémně nízká hlasitost byla důvodem, že skladba z technických důvodů nakonec nezazněla. Škoda, kromě posluchačské účasti jsme mohli být zastoupeni i skladatelsky.

Cesta pokračovala lesními pěšinami po vrstevnici k druhé zastávce v poutní kapli Marie Tax. V útulné kapličce se představila se svojí rozmanitou, místy melancholickou a místy divokou improvizací bulharská houslistka Biliana Voutchkova. Housle se v jejím podání vlastní skladby z rozsáhlejšího cyklu nazvaného Modus of Raw se staly nástrojem mnoha barev, zvuků a herních technik virtuosky doplněných téměř nerozpoznatelným vokálem. Po několika dalších kilometrech, které museli po svých absolvovat i hudebníci, nás v kapli barokního klášteru St. Georgenbergu čekalo duo improvizátorů Niny Polaschegg na kontrabas a Bruno Strobla s živou elektronikou. Skladba nazvaná 47.22.37N11.41.27E podle souřadnic místa konání byla promyšlenou improvizovanou souhrou zvuku klasického nástroje s moderní elektronikou, ozvěnou staré hudby v binárním kódu digitálního věku. Po této třetí hudební zastávce, která se nacházela zhruba v polovině celkové vzdálenosti, následoval sestup dolů romantickou Vlčí soutěskou lemovanou divokou horskou říčkou. Bylo třeba postupovat pomalu a opatrně, neboť dřevěné můstky a schody stáčející se prudce z jedné strany rokle na druhou měly šířku dostačující k pohybu pro jednoho člověka a v některých místech byly nečekaně kluzké. Odměnou nám byly úchvatné pohledy na říčku ztrácející a objevující se v hlubině s mnoha vodopády překonávajícími skalní masív. Po hodině sestupu krásy přírody vystřídala rovinka a před příchodem do další zastávky bylo třeba překonat víceproudou dálnicí vedoucí celým údolím řeky Inn. Ve farním kostele Sv. Laurentia a Ulricha ve Stansu zazněla skladba rezidenční skladatelky letošní festivalu Klangspuren Rebeccy Saunders Solitude a Suita pro violoncello BWV 1009 Johanna Sebastiana Bacha ve virtuosním podání violoncellistky Séverin Ballon.

Na cestě do cílového města Schwaz se vpodvečer uskutečnila předposlední hudební zastávka v kolegiátním kostele Sv. Josefa v městečku Fiecht. V podání souboru Windkraft Tirol zazněla díla pro dechový kvintet od Ursuly Mamlok, Manuely Kerer a Elisabeth Lutyens. První skladba Festive Sounds od Ursuly Mamlok, kterou kosmopolitní skladatelka německého původu napsala v roce 1978 pro filantropickou společnost na podporu hudby, dala vzpomenout kořenům vzniku moderní hudby a volně aplikované dodekafonii. Ve skladbě Arbaxido für Bläserquintett od Manuele Kerer se nezapřel její italsko-rakouský původ. Skladba, jejímž základem byla zvuková transkripce slov pocházejících z tyrolského dialektu, v sobě obsahovala slyšitelnou inspiraci toskánskou lidovou písní z přelomu 18. a 19. století. Na závěr předposlední hudební zastávky zazněla skladba Wind Quintet od Elisabeth Lutyens – v minulosti opomíjené anglické skladatelky, která za svého života byla jednou z prvních obhájkyň dvanáctitónové hudby ve Velké Británii.

Po dalších čtyřiceti pěti minutách naše skupina šťastně dorazila do Schwazu. Na místní železniční zastávce se odpojila znavená skupinka posluchačů, kteří již vyrazili vlakem domů. Velká většina putujících si však pozdní závěr dne nenechala ujít. Před farním kostelem Nanebevzetí Panny Marie ve Schwazu nejprve zazněla závěrečná Fanfára pro St. Edmundsbury od Benjamia Brittena. Poté se účastníci rozdělení na dvě skupiny vydali po prudkých věžních schodech až do krovu kostela, kde na ně čekala zvuková instalace a performance Silver Altar od Angélicy Castelló. Autorka ve stříbrozlatých šatech postupně spouštěla magnetofony, tranzistorová rádia, vinyly připravené na gramofonu ke spuštění, světelné řetězy i laptopy. Ty pak vytvořily dvacetiminutovou neustále gradující zvukovou i vizuální kompozici.

Posluchači, hudebníci i členové realizačního týmu po skončení poslední hudebního programu mohli na závěr společně posedět na místní faře. Pozdní večer byl zakončen vydatnou polévkou a vínem pro všechny putující, kteří došli až do cíle. K překvapení i neskrývanému dojetí přítomných posluchačů zde průvodce a znalec svatojakubských cest Peter Lindenthal oznámil, že se jednalo o dvanáctou a zároveň poslední cestu. Tato zpráva tedy nemůže být pozváním na další hudební putování v budoucnu, nýbrž jen popisem a přiblížením jeho atmosféry, která se stala již nenávratnou minulostí.