Je pravé poledne a neobyčejné postavy procházejí nebo se vznášejí dvoranou bývalého výstaviště v Kolíně nad Rýnem mezi posluchači. Ti si pro první a druhé dějství mohou zvolit polohu vsedě či na lehátku vleže, aby kromě hudby a zpěvu mohli sledovat videoprojekci promítanou na stěnách a stropě kruhového amfiteátru, který byl pro tento účel speciálně vybudován. Vše je stanoveno do nejmenšího detailu včetně gest, pohybů, nástupu sól, jakož i detailních pokynů, kdy má který ze sólistů, rozmístěných v prostoru mezi posluchači, zapálit svíčku po své levici a napít se ze sklenice vody po pravici.
Licht – Světlo, tak zní název velkolepé operní heptalogie Karlheinze Stockhausena, na níž pracoval již od roku 1977 více než 26 let. Cyklus čítá sedm oper věnovaných jednotlivým dnům týdnu, přičemž sedm dnů symbolizuje lidský život a SVĚTLO představuje metaforu pro božský element. Jednotlivé opery hudebně vycházejí z jediné „superformule“ skládající se z tří základních melodií, které charakterizují tři hlavní postavy cyklu – Michaela, Evu a Lucifera. Neděle představuje den uctívání Boha a Stockhausen zasvětil tuto operu zcela výhradně Bohu. Vzdát čest Bohu představuje kvintesenci religiózního života a pro hudebníka znamená zpívat a hrát před Bohem, chválit a velebit jej.
Sólisté a zpěváci pohybující se v prostoru mezi posluchači podle přesně stanovených propozic jedním okem nepřetržitě sledují pokyny dirigenta připomínajícího svým vzezřením velekněze, který v druhém, čistě vokálním dějství místo taktovky svírá dvě bodová světla. Hudební režie probíhá pod vedením Kathinky Pasveer, sólistky a dlouholeté Stockhausenovy spolupracovnice, která sedí za mixážním pultem po dirigentově levici.
Rozhodujícím podnětem a hlavní inspirací pro Stockhausena představovala kniha Urantia. Kniha se odvolává na zjevení nadlidských osobností, vznikala v Chicagu počínaje rokem 1924 a byla vydána v polovině 50. let minulého století. Právě z této knihy Stockhausen čerpal hierarchie, symboliku a ústřední myšlenku „rozšíření kosmického vědomí a zvýšení duchovního vnímání“. Původ života, místo lidstva v tvůrčím plánu a vztah mezi Bohem a člověkem – ústřední témata knihy Urantia jsou patrná i z jednotlivých částí operního cyklu a jejich dějství.
Světelné obrazy jednotlivých kultur posléze zapálených tvoří jádro třetího dějství, které probíhá v druhém sále nacházejícím se na opačném; konci veletržní dvorany. Prostor je rozdělen na jeviště a hlediště, hudební doprovod je velmi střídmý, avšak pozornost většiny posluchačů je upřena na 3D projekci s vesmírnou tematikou. Během dějství se několikrát poodhalí průsvitné plátno, za nímž se objeví hluboký jevištní prostor plně obsazený baletním sborem. Ve čtvrtém dějství se z kadidelnice šíří sedm různých vůní, charakteristických pro jednotlivé kultury. Sólisté absolvují svoje party vestoje v mělké vodní ploše nacházející se uprostřed jeviště. V závěru se na scéně objevuje Michael v podobě malého chlapce ve společném pěveckém partu s Evou představující nebeskou matku.
„V tomto cyklu jsem se pokusil dát sedmi dnům v týdnu hudební význam. U každé části, kterou jsem během této doby složil, jsem objevil nový, důležitý aspekt týdne. Nejen s ohledem na tři hlavní protagonisty a jejich přiřazení jednotlivým dnům: PONDĚLÍ je den Evy, ÚTERÝ den sporu mezi Michaelem a Luciferem, STŘEDA den spolupráce, ČTVRTEK den učení, PÁTEK den pokušení, SOBOTA den smrti a neděle je den bílého světla a mystického sjednocení Evy a Michaela. K tomu přistupují vlastnosti těchto dnů týdne, které nám dávají tradice nejrůznějších kultur – týkají se našich smyslů, barev, prvků, ale též duševních kvalit a tělesných forem, a to jak člověka, tak i zvířat. Každému dni jsou přiřazeny určité pohyby a symboly, každý den má svoje znamení, které utváří v neposlední řadě podobu kostýmů a partitury. Pokusil jsem se dát smysl každé fázi týdne. Dnes je pátek a já mám na sobě oranžový pulovr.“ (Karlheinz Stockhausen v rozhovoru s Albrechtem Thiemannem a Olafem Wilhelmerem pro časopis „Svět opery“ – 29. října 2004)
Poslední dějství probíhá simultánně ve dvou sálech a posluchači jsou rozděleni na dvě stejně velké skupiny, které si přesně v polovině dějství vymění svoje místa a obě části se znovu opakují. Dějství nazvané HOCH-ZEITEN (SVATBY) je vyvrcholením nedělního dne. V prvním sále zpívá pět sborů v pěti jazycích milostné básně a pět tanečních skupin, oblečených s výjimkou evropských zástupců v tradičních slavnostních oděvech, pohybově ztvárňuje tento slavnostní den v životě muže a ženy. V druhém sále hraje pět skupin orchestru stejný hudební materiál jako sbory, do něhož zaznívá sedm hlavních duetů ze všech sedmi oper cyklu SVĚTLO. Krátce po deváté hodině večer všichni protagonisté večera včetně posluchačů za elektronických zvuků pěti syntezátorů posledního dějství nazvaného „Nedělní rozloučení“ vycházejí ven z budovy a před fontánou společně tančí svůj závěrečný tanec. Hudba doprovází přítomné na cestě z koncertního sálu zpět do všedního světa. Za svůj nemalý cíl si klade zdokonalení lidského údělu a života za vědomé přítomnosti Boha, přesně v duchu Stockhausenem formulované myšlenky: „Hudba jako rychlý vesmírný koráb k božství“.
Karlheinz Stockhausen: SONNTAG AUS LICHT (1988-2003). Premiéra 9. – 10. 4. (I. a II. část), reprízy 20. – 21.4., 24. 4. (ve 3 částech), 26. – 27. 4., 28. – 29.4., 1.5. (ve 3 částech), Oper Köln
