Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.
Elektro-popová umělkyně Zaho De Sagazan odehrála 8. března vyprodaný koncert v pražském Divadle Archa. Tam, kde byla ještě před několika lety mimo rodnou Francii poměrně neznámá, je dnes tato zpěvačka a skladatelka mezinárodní hvězdou.
De Sagazan, která se narodila v roce 1999 v Saint-Nazaire výtvarnici a pedagogovi, si rychle vybudovala renomé díky původním písním i coververzím. V květnu 2024 vystoupila na festivalu v Cannes s písní Modern Love k radosti režisérky Grety Gerwig a v srpnu na závěrečném ceremoniálu pařížských olympijských her její verze písně Sous le ciel de Paris inspirovala generaci, která možná nezná tak dobře hlasy Edith Piaf a Yvese Montanda. De Sagazan jsem poprvé slyšela, když mi kamarádka poslala její sentimentální pomalejší skladbu Je rêve. Mám tendenci opakovaně poslouchat písničky, které se mi líbí, a v den jejího koncertu jsem se obávala, že jsem její album přehrála natolik, že živé vystoupení vyzní naprázdno. Nemusela jsem se bát. Hlas De Sagazan si vysloužil všeobecnou chválu, ale mě si získala především její živá, neokázalá přítomnost na pódiu.
V úvodních písních jako Aspiration a Le dernier des voyages vytvářely pulzující rytmy a písňová crescenda hypnotickou, téměř raveovou atmosféru. Její pohyby na pódiu působily nenacvičeně, improvizovaně, a přestože jsme se nejprve strnule pohupovali ze strany na stranu a kývali hlavami, brzy jsme si nemohli pomoci a tančili jsme s ní. Nebylo překvapením, když jsme zjistili, že De Sagazan jako dítě trénovala tanec až sedm hodin týdně. Ačkoli v dospívání bojovala se vztahem ke svému tělu, nyní se na pódiu cítila pohodlně, většinu představení byla zahalená do volné bílé tuniky jako řecká bohyně a později se svlékla do retro trikotu ve sportovním stylu. Její taneční zázemí bylo patrné jak v rytmickém drivu hudby, tak v jejím chápání sebe sama ve vztahu k publiku. Bylo pozoruhodné sledovat její pukrlata, úklony, otáčení a přesuny z jedné strany pódia na druhou, přičemž s námi nikdy neztratila kontakt a vlastně ho někdy i iniciovala, jako například když někomu vzala telefon a zachytila okamžik z vlastní perspektivy na pódiu, než nám ho zlomyslně vrátila. V rozhovorech se De Sagazan odvolává na upocený, transcendentální videoklip Jacquese Brela zpívajícího „Ces gens-là“ jako na formativní vliv. Právě tady si prý uvědomila, že píseň lze prožít, a právě toto pojetí tělesného prožitku zůstává pro její tvorbu stěžejní a je důvodem, proč je vidět ji naživo mnohem, mnohem lepší než poslouchat na Spotify.
Po úvodní písni La fontaine de sang (inspirované Baudelairovou básní) a v průběhu celého večera oslovovala umělkyně publikum syrovými a vtipnými historkami, obvykle o svých neúspěšných pokusech o lásku. „Někoho jsem milovala sedm let a on o tom neměl tušení,“ zavtipkovala, „tak jsem o něm napsala celé album.“ Vezměte svou bolest a udělejte z ní umění, pomyslela jsem si. Byla to fráze, ale dobrá. Jásali jsme. Tendence k blouznění ve vyprávění ji jen zlidštila, stejně jako „rady“, kterými nás během vystoupení prošpikovala a které nás s mrknutím oka varovaly, že nadcházející písně mohou být (opět) o smutku, lásce (opět), nebo dokonce o smrti.
„Vždycky jsem se snadno rozplakala,“ řekla, „možná až příliš snadno.“ Jako dítě prožívala emoce tak intenzivně, že ji rozčilovaly věci, které ostatní považovali za banální. Tady jsem si přála uvést příklad, ale její koncertní žertování kmitalo mezi francouzštinou a angličtinou a možná jsem se netrefila. Pochopil jsem však, že díky tomu, že byla přecitlivělá, se cítila izolovaná, nejistá ve svém vnímání a prožívání. Byla normální? Proč byla tak jiná, a tak smutná?
Autorka se inspiruje přírodou, odposlechnutými příběhy, elektronickou hudbou 80. let, od krautrocku po darksynth, odvážnými outfity, fotografiemi, sny. Přesto píseň, ve které nejvíce září, je ta, kterou napsala o vlastních zkušenostech. Ve skladbě Tristesse neboli Smutek se text zabývá zoufalstvím. Metaforou loutky vyjadřuje napětí mezi sebevyjádřením a udržením kontroly a poprvé promlouvá přímo ke svému Smutku, jako by to byla postava:
„Qui va là, tristesse / Vous ne m’aurez pas ce soir“.
(Kdo tam jde, Smutku / Dnes večer mě nebudeš mít)
Poté hádku vystupňuje:
„Quelle audace de me faire croire / Que je ne suis qu’un pauvre pantin / Manipulé par vos mains“ (Jak troufalé mě přesvědčit, že jsem jen ubohá loutka / Manipulovaná tvýma rukama).
Před tvrzením:
„Marionnettiste je suis / Et sûrement pas l’inverse / Les émotions sont des couleurs / Je suis le peintre qui les renverse“ (Loutkář jsem / A rozhodně ne naopak / Emoce jsou barvy / Já jsem malíř, který je převrací).
Tempo se zrychluje. Emoce vřou. A v závěru přiznává porážku:
„Jsme loutky,“ říká a pak oslovuje Smutek: „Je te déteste“ (Nenávidím tě).
Zlomovým okamžikem, jak vysvětluje De Sagazan, bylo, když se rozhodla plakat u klavíru. Klavír byl předmět a na rozdíl od její matky, žertovala, se neunaví, když se k němu bude se slzami vracet. „Začala jsem tvořit tím, že jsem byla sama,“ řekla v rozhovoru pro Fifteen Questions, „jsem sama, s klavírem, dveře zavřené. Čím je temněji, tím je to lepší: Zavřu okenice, pustím dovnitř jen trochu světla a zavřu oči. Takhle je to vždycky.“ Umělci potřebují samotu nejen k soustředění, ale i k dosažení opravdovější formy vyjádření. Současně je v nich touha sdílet a navazovat kontakty, být pochopeni. Tyto soupeřící pohnutky pociťuji celý život.
V dětství se De Sagazan a její sestra-dvojče (nyní scenáristka) setkávaly s muzikály, jako je Les Choristes, krásný, poněkud sentimentální film o učitelce, která povznáší skupinu chlapců prostřednictvím písní. Když v osmi letech u matky ve škole slyšela nahrávku písně Summertime od Janis Joplin, cítila se hudbou hluboce zasažena. Její první pódiové vystoupení bylo na školní soutěži; ten rok přestala dělat domácí úkoly, zameškala spoustu hodin, ale strávila více než 400 hodin nacvičováním písně se svou kamarádkou. Uvědomila si, co to znamená být umělcem.
Pokud lze De Sagazan něco vytknout, pak je to její sklon k opakování témat, někdy se spoléhá na sentimentalitu. V písni Old Friend, kterou zpívá se svým přítelem, bývalým idolem a současným spolupracovníkem Tomem Odellem, zpívají oba společně anglicky: „A vím, že budeme přáteli / až do hořkého konce.“ Je to kýčovitý, krkolomný text, přesto ho nějakým způsobem vytahuje krása jejich duetu. Podobně mnoho skladeb sází na „pomalé budování“, techniku, při níž se vrstvy nástrojů, bicích a syntezátorů, postupně skládají až do vyvrcholení – někdy náhle odpadnou a odhalí jen zpěvaččin hlas nad klavírem. I to mohu odpustit, protože většinou tento vzorec funguje.
V písni La symphonie des eclairs zpíval celý dav – možná díky početné pražské frankofonní komunitě. „Je ferai danser les gens au rythme de mes pleurs“ (Přinutím lidi tančit v rytmu svých slz), hlásala a nabízela tak plán svého umění. Nejvíce se líbila její hymna Ne te regarde pas, která burcuje proti známé zkušenosti pochybností o sobě samé. Klavír, bicí, syntezátory a basa se vrství, než propuknou v silné odmítnutí strachu. „Ne te regarde pas, lâche-toi“ (Nedívej se na sebe, nech to být!) Opakovala tuto mantru, dokud jsme všichni netančili s ní.
Když jsme si vyřvali přídavky, vrátila se se dvěma svými covery – Modern Love a 99 Luftballons – a pak nabídla píseň Brigitte Fontaine Ah que la vie est belle. Při této poslední písni zůstala světla rozsvícená. Umělkyně sestoupila z pódia a rozestoupila se s davem jako Mojžíš, který nám přednesl serenádu. Připomnělo mi to její video ze závěrečného ceremoniálu olympijských her, v němž se svíjí v Jardins des Tuileries a zpívá Sous le ciel de Paris. Když se díváte pozorně, vidíte, že členové sboru, kteří zpívají s ní, se prostě nemohou ubránit úsměvu, když k nim vykročí a sdílí s nimi tento okamžik.
Překlad: Matěj Kratochvíl.
Foto: Selbymay