Tanja Feichtmair / Uli Winter / Fredi Pröll: Trio Now!
Enrico Fazio Critical Mass: Shibui
Joachim Gies: Mnemosyne
Leo Records (www.leorecords.com)
Švýcarskou altsaxofonistku a basklarinetistku Tanju Feichtmair jsme mohli slyšet po boku Anthonyho Braxtona, Johna Russella nebo Damona Smitha, ale také s kolegy violoncellistou Ulim Wintrem a bubeníkem Fredim Pröllem už dříve na Leo Records, tehdy ovšem ve formátu kvarteta. Proto své nové album pojmenovali Trio Now! a všichni tři v glosičkách k němu vyjádřili potěšení nad tím, jak se mohli osobně vyřádit. To sloveso jsem jim podstrčil já, ale vyjadřuje atmosféru šesti improvizací, které tu najdeme. Vlastně spíše jeho první poloviny, která je bez ohledu na zvolená témata z jednoho kadlubu: expresivní akčnost, haštěřivé sršnění, ve kterém především Feichtmair vyvolává rozptylné, až rozvandrované půtky (ale dokáže být chvílemi i pohladivě militká) a Pröll ovládá rozharampáděné, až výbušninově bicí, vyrovnává a stmeluje Wintrovo cello. Celkový pocit je: carpe diem! vem nešť, co přijde zítra, urvi všechno teď, neuznávej mantinely. Z toho pramení celkové až fintivé prodychtění, zaobíravé šmodrchání, hemživé hašteření, úskočné kurážnění, rozptylné vychechtávání a hřídelnění až do skřeků s neustále novými, stále troufalejšími variacemi Faichtmair, lopotově neumořitelnými bicími a violoncellem, jež čelí hrubozrnosti magickou obětivostí.
Všichni se z této rychlovlačnosti mohou sice sesunout do ponořivé vláčnosti, výledný dojem však svádí k úsudku, že i tak mnoho houževnatě pojímaných výtěžků souhry nakonec zapikoluje možnost překvapit. Chyba lávky! Hned Free eggs vyznívá jako suitová záležitost, bloudivě odměrkovávaná, luzně zadýchaná se štípancovými výmrštnosti tu a tam, letmé spočinutí hráči dali nám, ó trio, od sotvaslyšitelného špízování a ultralightóny přes nabrušované špásování, vrtošivé pírkování a uvelebené letmění po úkosné hrdlení. Také Flyblood povstává ze zatajených zřídel, výtažkově vytěžovaných, hráči se tu stávají snovači tónů s vrávoravým rozhalasováním, se střídačkou minima-maxima, Feichtmair spádně šlojířuje, cellová zahalenka míří do výmyků, bicí zubří a vůbec svou výtlučností zabrusují do honitby. Co však je to proti závěrenému Over the Rainbow, kde trojice většinou ponechává nástroje v záloze a soustředí se na čertovskobabojagovské řevoskřeky, jde o rozkazovačně, výskočně, žalobně či stěžovatelsky pojatý hlasový lynč, kvičící i juchající, rozverně dadaistický, do něhož se zapojí cellista i další, aby zmírnili a opět zhalasili vervnost a dobrali se swingujícně zbonmotovanou melodií z očistce k oné zmíněné duze. Ba ne, tohle trio vůbec není fádní, má co nabídnout!
Skladatel, aranžér, kontrabasista a balafonista Enrico Fazio není na Leo Records (ale ani při dalších rozvětvených příležitostech) žádný nováček. Jeho „recyklovaná hudba“ a prubování všech možných formátů mu vynesly věhlas. Tentokrát sesadil pod názvem Critical mass okteto, v němž vedle něho bytují houslista Luca Campioni, trumpetista a křídlovkář Alberto Mandarini, trombonista, euphonista a flétnista Gianpiero Malfatto, klarinetista Adalberto Ferrari, saxofonisti Francesco Aroni Vigone (se sopránkou a altkou) a Gianni Virone (s tenorem, barytonem a flétnou) a bubeník a perkusista Fiorenzo Sordini plus navíc Simone Fazio (hlas) a Paolo Rolandi (dodubované klávesy). Jde mu tedy o velkokapelový zvuk a – dle poznámky v bookletu – využívání této formace k různorodým muzikálním formám. A tak při první skladbě připomíná vliv Kurta Weilla, při druhé rockové skupiny Colosseum, při závěrečné dokonce New Orleans (při ostatních se uchyluje spíše k teoretizování, oč mu šlo), já se však domnívám, že nejzávažnější inspirací je mu Carlo Actis Dato, se kterým hrával, aniž získal jeho podmanivost. Srovnám-li totiž Critical Mass třeba s Italian Instabile Orchestra, jde o rozverné nebe a dudy pod Faziovou kuratelou. Všichni hráči, především vévodící grapelliovský houslista Camioni, který si dokáže vzepnout a zaparádit, a exotizující i klezmerizující Ferrari s basovým, kontrabasovým a tureckým klarinetem, ale i rozcapený trombonista Malfatto nebo Mandarini s nebřeskně uvážlivou a netřeskutě těkavou trubkou, působí jak v mnoha sólech (téměř každý tu dostane dostatečný prostor), tak v souhře s očekávanou perfektností, ale připadá mi, jako kdyby se z jejich solidního projevu vytratilo vzrušení, hravost, radostnost, jako kdyby plnili úkol, který jim byl vsugerován. Souvisí to zřejmě s tím, že údajně rozdílné hudební inspirace vklouznou téměř vždy do jednoho řečiště, že Faziovy nové skladby balancují na starých vzorcích, že nás nepřekvapí, protože nám připadá, jako kdybychom je v poněkud jiných variantách už slyšeli. Celkově se všichni zapojují, propojují, spojují ve swingové tanečnosti, dovedou se rozhartusit, Sordiniho bicí si pořízkovsky zavýtržní, kolektivní prosólování v Serial Player je všemi mastmi promazané a z toho vyplyne i chvilková zmatečnost, ale pak všichni opět vklouznou do vehiklu, vkolejeného do obvyklého rytmu. Nad Serendipity si zase uvědomujeme schopnost nalézat ztracené, možná spíše vytrativší se hudební vzorce, což může souviset i s hledáním prchavosti času (Tempus fugit). Byl bych nerad, kdyby vše, co jsem tu uvedl, vyznělo negativisticky, naopak si myslím, že posluchači, kteří jsou odolní vůči novinkám a naopak lpí na zaběhanosti, se zaradují, že budou při poslechu Shibui nadšeni. Jenom si myslím, že tudy další cesta pro Fazia nevede, že by se posléze dostal do slepé uličky (o čemž minulá alba nesvědčila).
Skladatel, saxofonista, flétnista, stylofonista atd. Joachim Gies (narozený 1956 v Bonnu) proslul svým hudebním hledačstvím, k němuž patří zkoumání buddhistických klášterů, mongolských stepí i širost pouště Gobi, hudebními doprovody k literárním akcím i spoluprací na rozhlasových hrách. K literatuře tíhne odedávna – viz rilkovské album na Leu (2003), ale na tomto labelu uspěl i spojenectvím s Lauren Newton (Tenderness of Stones, 2007) nebo pozoruhodným albem Shimmering (2009). Nové album Mnemosyne (nahrané 4. května 2012 v berlínské vile Elisabeth) se k mísení hudby a poezie vrací, tentokrát bych řekl, že mnohem nápaditěji a ústrojněji než kdykoli dříve. První předlohou je mu titulní poema od Johanna Christiana Friedricha Hölderlina (1770 – 1843), jehož dílo bylo už zhudebněno kdekým od Brahmse (1868) přes Hindemitha (1933) po Hanse Zendera (2000), ale Gies pojímá mytologizovanou báseň zcela po svém, jako romanetově dramatizovaný melodram, ve kterém se trojcílově promítá hosiodovská rešerše, romantizující autor a dnešní hudba, vše experimentálně zprůzračňující. Skutečně v tomto případě jde o neobvyklý příspěvek k propojování poezie a hudby, plný přízračného tajemna, propojení pozotvírávané těkavosti a nerozverné rozbernosti, kde operní nadsoprán vyvře ze záměrně minimalizovaného doprovodu, v němž každý nástroj má svoji pozici a vytváří i dotváří atmosféru ponorného napětí. Ty nástroje vedle samotného Giese (sopraninka, sopránka, altka, tenor, zobcová flétna, kabasa, stylofon) ovládají členové Ensemble X Florian Juncker (pozoun, stylofon), Franz Bauer (vibrafon) a Denis Stilke (perkuse, stylofon), hlasově se do výše nadnáší i prošeptává Gesine Nowakowski, vypravěčem pak je Gerd Wameling, jehož neosobně přízvučný projev, oslovující posluchače s nepřekotným důrazem na každém slově, dotváří celou melanž, v níž skladatel téma vychutnává ve všech ohledech s neexaltovaným napětím. Popraskovaně i zatušovaně působící vteřinové sepětí hlasu a hudby, promykané na „milimetrovou vzdálenost“, vytváří zcela neobvyklou souměrnost, v níž každý nástroj využívá svoji okamžitou pozici.
Zcela opačně působí Das Leben ist eine fortwährende Ablenkung, sesazené z fragmentárních citátů ze zápisků Franze Kafky (1883 – 1924). Trvá tu sice symbióza hudebního minima s textem, který podkresluje a dokresluje i násobí jeho vyznění, celá záležitost je však zašifrovaně zintimněna, čemuž se přizpůsobuje i taktně nevzrušený Wamelingův projev. Každé ozvučení jednotlivé sentence je tu s pochopením produmáno, autor se v žádném případě nedere nad text, naopak využívá minimálního podeznívání s maximální účinností mámivého zahloubání, takže symbióza jednotlivých složek je bez trhlinky. Ve zbývajících čtyřech komorních skladbách dává pak Gies prostor pouze hudebníkům (někdy s netextovým vokálem, občas flétnově propojeným), nicméně celistvost alba tím není narušena, naopak působí jako dokreslení celkové atmosféry, tu předtušně pozotvírávané nebo zpoza rohu tajemně nahlédané a nakročené s mísením melodie a perkusivního rozhrabování (Tasten und auftreten), tu vzdešně zezáhadněné váhavosti s rozkotávanou melodií, zpochybňovanou přídechy vývzlykového saxu a perkusivního onačení i rozviřovanou včelínovou zakroužeností do konejšivé smířlivosti (Belauschte Unschärfe), jindy zadýchaně pulzující a vývzdušně vyčkávající (Im Fahrtwind), v závěrečném Pentimenti pak bohabojně vyšperkovávané s prospojováním zdánlivě antipódních zvuků, nezvyklých, vtíravých, properkusovaných, protrombónovaných a saxově prosoukávaných s přídechem vstřebatelného vokálu. Což všechny hudebníky přiměje, aby se v rozkošatělém završování rozejeli naplno – až do jakési rezolutní vítězoslávy.
Každá z Giesových skladeb je, jak vidno, ojedinělá, avšak harmonicky zapadá do celku, vše vyzařuje nástražnou barvitost, návaznou jemnost a křehkost, vyčíhávané vrstvení, které působí, vtírá se v promiskuitním rojčení. Je to album, které Giese ukazuje jako precizního autora, vědoucího si rady s každým měnícím se momentem. Řekl bych, že je to zatím to nejpromyšlenější, co jsem od něho kdy slyšel.
