V irském občasníku se dobíráme současnosti a přinášíme přehled toho nejzajímavějšího ze současné alternativní scény smaragdového ostrova.
Čím dál tím hlasitější irská experimentální scéna se vyznačuje silnou návazností na reálnou i domnělou kulturní minulost ostrova. Spolu s ní se do popředí dostávají i myšlenkové proudy, které byly dříve spíš schovány v temnějších zákoutích irské kultury. Lokální folkový a psychedelický revival se tak často musí vyrovnávat s tématy, jež ve zbytku Velké Británie často zůstávají víceméně skryta.
United Bible Studies
Nelze psát o současné irské experimentální scéně a nezmínit United Bible Studies, volné uskupení hudebníků, umělců a básníků, kteří se poslední dvě dekády pohybují na hraně naprosté obskurity a kultovního undergroundového statusu. Jazyk UBS přiznaně vychází ze šedesátkové psychedelie, která se v jejich tvorbě prolíná s folklorním mysticismem a okultismem. S trochou nadsázky by se dalo říci, že kdo chce na irské experimentální scéně něco znamenat, měl by projít alespoň krátkým angažmá u těchto tajemných experimentálních folkařů; část jmen našeho dnešního seznamu v UBS alespoň nějakou chvíli působila.
Estetika UBS v mnoha ohledech připomíná anglické Current 93. Temnota, která jejich tvorbou probublává, je ale v mnoha ohledech hmatatelnější než Crowleym inspirovaný okultismus Davida Tibeta. Jeden z bývalých členů UBS, vyhledávaný improvizátor Richard Moult zároveň patří k hlavním ideologům irské neonacistické organizace Order of Nine Angles (O9A). Kromě spolupráce s UBS vydával u nespočtu irských alternativních labelů. Sám tvrdí, že z O9A vystoupil v roce 2001, podle mnohých se ale k okultně národoveckému hnutí v roce 2008 vrátil. Zároveň pod různými pseudonymy přispívá do hermetických sborníků, ve kterých probublávají šovinistické podtóny irského okultistického hnutí:
„V této chvíli se Order of Nine Angels zabývá zásadními úkoly souvisejícími s přípravami návratu Temných bohů, mimo jiné nutností vytvořit nové formy výtvarna, literatury a hudby, v nichž bude zobrazena přítomnost příčinné temnoty – pravé esence Temných bohů.“ (Richard Moult alias Audun, The Dreccian Way – příručka pro nové členy O9A z roku 2009)
Velká část irské scény se snaží z vlivu O9A vymanit a smýt ze sebe podezření vědomé spolupráce s naciokultistický ideology. Moult v UBS již roky nepůsobí, label Fort Evil Fruit loni v listopadu stáhl z katalogu všechny jeho desky i nahrávky jeho kolegy Michaela Morthworka, jehož blackmetalový projekt Hammemit pod vrstvami radikální hlukové hudby ukrývá odkazy na irskou nacistickou a satanistickou tradici. Jakkoli jsou snahy o odtržení se od pravicových radikálů pochopitelné a sympatické, po skvělém investigativním článku Dylana Millera na stránkách Quietusu z loňského listopadu irskou avant-folkovou a improvizační scénu prostoupil duch podezření a nejistoty, jak hluboké kořeny extremismu v irské experimentální scéně vlastně jsou.
David Colohan
Zakládající člen United Bible Studies David Colohan je v mnoha ohledech přímou antitezí temnoty a šovinismu probublávajících v tvorbě některých z jeho bývalých kolegů. V minulosti sice obhajoval Richarda Moulta a jeho napojení na O9A jako „chyby mladíka, který se ze své hlouposti poučil a hluboce jich lituje,“ poté co začalo být zřejmé, že Moult s neonacistickou organizací dále spolupracuje, velmi rychle přerušil vzájemnou spolupráci. Colohanova tvorba a ideologické zázemí ukazují, že s lokální folklorní historií a přírodní magií lze pracovat bez podléhání šovinistické ideologii. Jeho skvělá deska Hill of the Moon z roku 2015 navazuje na irskou dronovou a folkovou tradici, v melancholických plochách bychom jen těžko hledali jakákoliv temná poselství.
Colohan kromě sólové tvorby a UBS vystupuje s nespočtem dalších irských hudebníků a projektů, jako jsou například Raising Holy Sparks, improvizační trio Divil A’Bit či melancholičtí folkaři Agitated Radio Pilot, a bezpochyby patří k nejzajímavějším a nejvlivnějším irským hudebníkům. O to důležitější je jeho nekompromisní odsouzení aktivit Moulta a spol. „Extrémní pravice je morálně, duchovně a intelektuálně odpudivá a nikdo, kdo pravicové bojůvky nebo hnutí aktivně podporuje, nemůže být spojován s čímkoliv, co reprezentuje United Bible Studies,“ řekl loni v listopadu serveru Quietus.
An Trinse
Temnota ukrytá v pohnutých ostrovních dějinách se propisuje i do hudby dalších umělců, kteří ji ovšem nevnímají jako zdroj fascinace nebo kultické obsese, nýbrž jako historické dědictví, s nímž se ve své tvorbě vyrovnávají. V Londýně usazený severoirský hudebník a designer Stephan McLaughlin pod pseudonymem An Trinse prozkoumává irskou identitu, která byla podle jeho slov po staletí utlačována „Brity a církví“. Samotné názvy jeho nahrávek prozrazují, jak hluboko se svou hudbou noří do irských močálů, ve kterých hledá staré umrlce a oběti etnických konfliktů i pohanských rituálů. Desky Corpses From the North nebo Deeds of Shame ale přes zřetelnou fascinaci pochmurným kulturním dědictvím a zvukovou vyhraněnost nejsou manickou oslavou všeho krutého v irských dějinách. An Trinse se naopak hlukovými strukturami snaží tázat, jak hluboko vedou křivdy minulosti a do jaké míry ovlivňují naši současnou identitu.
Woven Skull
Improvizační trio Woven Skull se na irské scéně pohybuje dobrých deset let, během kterých se s kolem kapely utvořilo oddané fanouškovské jádro. Radikálně naivní dekonstrukce irských folklorních tropů získává desku od desky nový drive a dalo by se říct, že každá další nahrávka energického tria je zásadní událost na irské improvizační scéně. Woven Skull nikdy nepropadají to improvizačního akademismu, jejich přístup má blíž k neumětelské radosti z vyluzování zvuku, než ke školenému improvizačnímu projevu.
Roslyn Steer
Živé dění na současné irské alternativní hudební scéně je kromě jiného definováno velkým počtem nových labelů, které dávají prostor hudebníkům mimo pole pozornosti mainstreamové kultury. Jedním z těchto vydavatelství je i KantCope, za kterým stojí hudebnice a akademička Roslyn Steer. Na svém labelu vydává autorskou tvorbu, která je rozkročená mezi křehkým písničkářstvím a odvážnou experimentální kompozicí, i další projekty, ať už jde o trio Morning Veils (ve kterém působí jako zpěvačka), písňovou elektroniku hudebníka vystupujícího pod pseudonymem Arthuritis, nebo projekt corkského bubeníka Dana Walshe. Jednotlivé tituly sice nemají jednotící estetiku, je ale zřejmé, že Roslyn Steer má jasnou vizi, se kterou svou značku vede; každá ze sedmi desek, které u KantCope dosud vyšly, totiž stojí za soustředěný poslech.
Áine O’Dwyer
Multiinstrumentalistka a improvizátorka Áine O’Dwyer se světovému experimentálnímu publiku ve větší míře představila v roce 2012 skvělým albem Music for Church Cleaners. Její varhanní improvizace jsou silně zakořeněné v kulturní minulosti Irska, a to jak samotným charakterem improvizovaného materiálu, tak zvukem nahrávek, který je do velké míry ovlivněn místem záznamu. Prostor samotný se u O’Dwyer často stává rovnocenným autorem hudby, na Music for Church Cleaners v jistých místech varhanní drony přeruší naříkání uklízečky v kostele, kde O’Dwyer své improvizace nahrává. Každá z jejích desek jde v prozkoumávání možností využívání prostoru o krok dále, na zatím poslední nahrávce Gallarais se v mnoha místech už jen velmi těžko rozlišuje, který ze zvuků pochází od samotné autorky a co je dílem náhody.
Jennifer Walshe
Velká část experimentální scény současného Irska čerpá inspiraci z nekonečných zdrojů folklorní citlivosti. Obdobně jako jejich britští souputníci, kteří bývají označováni zastřešujícím termínem New Weird Britain totiž kromě zájmu o současnou tvorbu velmi často pracují s tématem lokální identity a jejího smyslu. Zájem o irskou kulturní minulost provází i celou kariéru Jennifer Walshe. Ta ale šla v hledání folklorních inspirací o trochu dále než její kolegové.
Jennifer Walshe je mimo smaragdový ostrov známější než doma. Ceněná konceptualistka za svou kariéru nasbírala nespočet poct, většinu z nich ale v pevninské Evropě. V roce 1997 byla zvolena do německé Akademie der Künste, vyhrála cenu v Darmstadtu i cenu Britských skladatelů za novátorství. Premiéruje na BBC Proms nebo norském Borealis. Část svých děl uvádí i v rodném Irsku, jako by ale její tvorba rezonovala víc kdekoliv jinde než na domovské scéně. Walshe přitom pro své inovativní kompozice, ve kterých zkoumá problémy, jako jsou například sociální média nebo umělá inteligence, bohatě čerpá inspiraci z ostrovní identity a důvěrně známého folklóru. Její zájem o možnosti propojení avantgardy a lidové tvorby šel dokonce tak daleko, že si vymyslela několik generací irských avantgardních podivínů čerpajících z lidové hudby. Její fikce byla natolik přesvědčivá, že zmátla renomovaná hudební media v čele s Quietusem, Guardianem a ostatně i HIS Voicem.
V posledních deseti letech pracovala na fiktivní historii irské avantgardy, svou práci publikovala na stránkách iniciativy Aisteach, kurátorovala výstavy v prestižních galeriích a připravovala programy pro renomované festivaly. Ve všech výstupech prezentovala výsledky jako zbrusu nové objevy z análů irské avantgardy. Její práce byla natolik přesvědčivá, že nikdo nepochyboval o tom, že Walshe a její spolupracovníci odkrývají zapadlé kapitoly irského podivínstí. „V dětství jsem v novinách četla o La Monte Youngovi, naprosto mě uhranul, ale neměla jsem jak se dostat k jakékoliv nahrávce. Dlouhá léta jsem si tudíž jen představovala, jak asi mohl znít. V dospělosti jsem si pak uvědomila, že podobnou zkušenost má většina mých známých hudebníků. Vyrostla tu celá generace autorů, kteří si museli dlouhá léta domýšlet, jak asi zní hudba, o které se můžou dočíst v literatuře,” vysvětlovala své motivace pro fabrikaci alternativní historie avantgardy, ve které by pro jednou hrálo prim Irsko, po skončení projektu pro server Frieze.
To, že nikdo z umělců, jejichž tvorbu Walshe a její tým prezentují, neexistoval, je ale pro současný boom irské alternativní scény podružné. Sebevědomí současné generace irských experimentátorů totiž kromě světových úspěchů lokálních shoegazových průkopníků My Bloody Valentine a silné dublinské scény nultých let totiž výrazně čerpá i ze znovuobjeveného pocitu, že i ta nejobskurnější nitka provazující divokou současnost s traumatickou minulostí může vést k objevení nečekaných horizontů. Kulturní bujení je pak nadále posilováno hledáním nové lokální identity, které v sousední Británii vyústilo až v Brexit. Je zřejmé, že část irské scény v pátrání po kořenech jde až příliš hluboko a propadá tak nebezpečným ideologiím, které využívají všeobjímající společenskou nejistotu. Nejúčinnějším protijedem na šovinistické tendence jsou aktivity zbytku irské scény, které v hledání vlastní identity nacházejí univerzální hodnoty, jež se skrze hudbu předávají dalším generacím nejen irských hudebních nadšenců.
