Zvuková krajina prostorové instalace a zároveň kompozice Nýey je pomyslným portrétem jistého ostrůvku Surtsey, pojmenovaného podle jednoho z početných obrů norských mýtů Surtra. Skalnatý kousek země měla na svědomí vulkanická aktivita pod mořským dnem nedaleko islandského pobřeží v roce 1963. Surtsey se stal a dodnes slouží jako jakási přírozená laboratoř: od svého počátku je naprosto liduprostý, protože člověk by svou přítomností a aktivitami porušil složitou symbiózu desítek druhů hnízdících mořských ptáků, rybích populací a rostlinných společenstev. Jen skupinka vědců čtyři dny ročně může pozorovat neustále se měnící, křehký oceánický ekosystém, podobný v něčem oddělenému světu, jaký Charles Darwin pozoroval na souostroví Galapágy tehdy v roce 1831.
Zvukoví umělci a dokumentaristé Nicolas Perret a Silvia Plonerová získali povolení zachytit na Surtsay během několik dní (patrně poprvé) také zvukově: co vlastně na Surtsey zní?
Oba umělci ostrovní prostředí zachytili jako tekuté, seismické prisma průniku minulosti, současnosti a budoucnosti. Vlastní terénní nahrávky spojili s těmi, které získali okolních ostrovech Bjarnarey a Elliðaey a doplnili je šramoty padajících kamenů a bubláním lávy ze sopky Eldfell. V nahrávce je citována také původní hudba k dokumentárímu filmu „Surtur fer sunnan“ skladatele Magnuse Blöndala Jóhannssona z roku 1964.
Celek provází úryvky rozhovorů s několika přírodovědci, kteří ostrov navštěvují a studují už tři generace. Zajímavé je, že Surtsey se během dalších erupcí až do června 1967 zvětšoval. Tehdy jeho celková plocha činila 2,65 kilometrů čtverečních a skály se tyčily do výšky 175 metrů nad mořskou hladinu. Ale od té doby víc než polovina původní hmoty ostrova zmizela. V zimních obdobích silné vlnobití bičuje pobřeží a větry rozrušují jeho skalnatý povrch. Předpokládá se, že v roce 2120 zmizí dvě třetiny ostrova a eroze obnaží jeho palagonitové jádro – kámen, schopný vzdorovat působení moře, mrazu a větru několik tisíc let.
Atmosféra prostorové instalace, která vyšla také jako CD a získala prestižní ocenění jako rozhlasová hra, je postavena na prostupování sonické geneze kusu pevniny, její kolonizace biologickou komunitou a proměnami ostrovní krajiny směřující ke jistému konci: biologové a vulkanologové mluví o zániku nové země. Hlasitost křiku mořských ptáků klesá, když se zvedá zvuk vln – kompoziční proces odkazující na geologickou i fonetickou budoucnost islandské neklidné terry novy.
Podobně severským námětem Nicolase Perreta a Silvie Plonerové je hudba polární záře. Na severní polokouli jde o fenomén Aurora Borealis, nad jižním magnetickým pólem je to Aurora Australis. Všichni více méně víme jak severní záře asi vypadá, ale stojí za to uvažovat o tom jak zní?
K této hře světel dochází nejčastěji zhruba ve výšce 80 až 130 km nad zemským povrchem. Slunce emanuje tzv. “sluneční vítr” – plazmu tvořenou nabitými částicemi, protony a volnými elektrony. Zemské magnetické pole částice “větru” letící rychlostí až 1000 km/s vtáhne do horních vrstev atmosféry, kde částice narážejí na molekuly vzduchu. Přitom dochází k uvolňování energie formou světla a polární záře je nejčastěji zabarvená zeleno-žlutě, nebo do červena. To je způsobeno kyslíkem obsaženým v atmosféře, nebo do modra až fialova, na což má vliv dusík obsažený v atmosféře. Ale při hře světel se uvolňuje až 100.000 MW elektrické energie. To může způsobit rušení rádiových vln, televize a elektrických sítí. To je komplexní elektromagnetický fenomén, který určitě způsobuje i aurální projevy.
Rozhlasový dokument All Depends on the Sun spojuje terénní nahrávky ze severu Finska, rozhovory s výzkumníky, či “ušitými” svědky a synteticky generovaní zvuky. Soundtrack severní záře zní v nízkých kmitočcích infrazvuku, tedy hluboko pod hranicí slyšitelnosti lidského ucha. Patrně proto většina lovců severních září tvrdí, že světelné show žádný zvuk neprovází. Rozhlasový dokument se postaven na ambivalenci mezi pozitivistickou metodou zukového záznamu a vyprávění. Je také zvukovým esejem zamýšlejícím se nad tím, co to vlastně znamená Sever.