The Frank Wright Quartet: Blues for Albert
The Frank Lowe Quintet: The Loweski
Marzette Watts & Company
ESP-Disk (www.espdisk.com)
Progresivní americké ESP-Disk (název pochází z esperanta) si uchovávám od šedesátých let blahé paměti nejen jako průkopníky tehdy u nás zatracovaného free jazzu, nýbrž i ze zcela osobních důvodů: na této značce totiž bezprostředně po sovětské okupaci vyšlo LP Karel Velebný / SHQ (1969), na jehož obálce je český jazzman zobrazen po úrazu na nemocničním lůžku. Jak příznačné! Když se ESP zrenovovaly, vydaly znovu toto album i jako CD (2008).
Vzpomínky… Ty ovšem vévodí i v současnosti, Kdyby tato recenze měla pojmenování, znělo by: In memory. Tři kompakty ze současné emise totiž vzdávají poctu hudebníkům, spjatým i s historií labelu, ale především avantgardního jazzu. Jsou to: Frank Wright (1935 – 1990), Frank Lowe (1943 – 2003), Marzette Watts (1938 – 1998) a Rashied Ali (1933 – 2009).
Tenorsaxofonista a flétnista Frank Wright byl hudebně zpřízněn s Albertem Aylerem a první desku pro ESP nahrál v roce 1964. Když posléze vyšel soubor jeho nahrávek pod titulem The Complete Frank Wright ESP Disk´ Recordings, objevil producent firmy Michael D. Anderson u bubeníka Rashieda Aliho pásek s živým vystoupením Wrighta s kvartetem v New Yorku, které se uskutečnilo zanedlouho po jeho návratu z pařížského pobytu, a to máme právě před sebou s titulem Blues for Albert. Své razantní schopnosti i finesy tu souběžně uplatňují vedle Wrighta, který si vede svou se značnou výdrží i z cílenou rozvláčností včetně občasných vraceček k překlenujícím epizodám, občas se však utrhne ze řetězu a zařádí si, a vedle Aliho, který se programem probubnovává celoplošně s variabilností a se spádným rozviřováním hudebních situací, zejména vyzývavý kytarista James Blood Ulmer, rozvichřující celou atmosféru a prorážející pomyslnou ulitu obvyklých přístupů, a Benny Wilson, jehož kontrabas dodává celé záležitosti respekt, je rozvážný a dokáže zaujmout podmanivým „vyprávěním“ zejména v rozsáhlé sólové exkurzi (Part 4). Ústřední je nicméně partie pátá, téměř čtyřiadvacetiminutové kompozičnění, kde flétna zprvu zjemní náladu, všechno se však záhy vrátí do vyjetých kolejí, sax se utrhuje na ostatní, pobrukuje i gágá, k tomu kytara kváká nad podestýlkou bicích, hráči se provokují, hartusí ad absurdum, obávám se však, že v této prolongovanosti je víc zvukové posloupnosti, výdrže a posunčiny nežli invence. Což neznamená, že Wright nedokáže se svým tenorem obecenstvo probluzovat, větší uznání bych však v tomto případě udělil Ulmerovi a Alimu. Oněch šest částí jsou spíše výlomky z koncertního proudu nežli samostatné kompozice, ale tak tomu u podobných dokumentů už bývá.
Album Black Beings, na kterém v roce 1973 exceloval tenorsaxofonista Frank Lowe s Josephem Jarmanem (sopránka i altka), houslistou Raymondem Lee Chengem, zvaným The Wizard, basistou Williamem Parkerem a bubeníkem Rashidem Sinanem, na mne tehdy působilo coby zjevení už vzhledem k tom, že se tu Lowe projevoval jako jeden z nejkurážnějších freejazzových bouřliváků. V těchto časech bezbřehých ataků a bezuzdného vyšilování jakoby v očekávání konce světa ovládal Lowe se svým nástrojem výbušnou směs, jejíž průběžné odpalování spouštělo laviny, odpoutávající se od „zemské“ přitažlivosti. The Loweski je přesně z této doby – opětovně jde o živou nahrávku z New York City s totožným obsazením, jejíchž pět částí tvoří odpauzované útržky jednoho proudu. Lowe tu bezprostředního partnera našel v Jarmanovi (viz Art Ensemble of Chicago), s nímž se snoubí v saxofonovém hloubání mezi kvílením a hračičkařením. Oba ohromují svojí suverenitou ovládání nástrojů, jež znásilňují i se vhlubují do jejich možností včetně stratosférických výšek, jejich zneklidněnost, výkřikovost, až „vykřičenost“ místy vepluje v třaskavé zuření, což jenom stupňuje výpady ostatních, zejména Chenga, který se ve třetí části rozhousluje do nepříčetna, pronásledován všudybylskými bicími i rozvážnou zahloubeností basy. Podstatou ovšem zůstává rozdychtěné provokování Lowa s Jarmanem, kdy se střídají ve štěbetání, zurčení, proměňují náhaly v návaly, ústěky i pády do prohloubenosti, kdy od sebe vybočují i zase srovnávají společný krok, hrdlí se či si přitakávají. Je to album, které skutečně zaplnilo volné místo, které od Black Being chybělo.
Z této trojice leadrů-saxofonistů nejméně známý je Marzette Watts. Není divu, jeho krátká hudební kariéra se v polovině šedesátých let minulého století soustředila na hraní ve vlastním loftu Cooper Square, kde vystupovali Ornette Coleman, Cecil Taylor, Don Cherry nebo Archie Shepp. Nicméně právě jeho Company, jejíž koncertování z roku 1966 dostáváme do rukou, proslula nebývalým obsazením i působivou souhrou. Vedle samotného Wattse, střídajícího tenor a sopránku plus basklarinet, v něm působili Byard Lancaster (altsax, flétna a basklarinet), Clifford Thornton (trombón a kornet), Sonny Sharrock (kytara), Karl Berger (vibrafon), střídavě basisté Juni Booth nebo Henry Grimes a bubeník J. C. Moses. A právě aylerovsky bublavý disparátní souhrn různorodých nástrojů má ve Wattsových kompozicích originální souzvuk, saxy tu dominují, výskají, repetí v úprku, jako by z nich hráči chtěli vyfoukat salvy tónů, spěšnost prostřídá zahalenost, místy dokonce pohřebnost, vibrafon vše průběžně glosuje, kytara se běsnivě probrnkává jako o závod a rozbrnčí nahloučenost, ze které se vynořují sólující nástroje, bicí se uchytí, v podstatě to působí, jako by se hráči ke svým přípodotkům rozhodovali až v daném okamžiku, zpoza pomyslného rohu každý vyjukne, kdy si zamane, ale tenhle konglomerát drží pohromadě, protože má nějaký kompoziční základ, a každý si v něm vyslouží prostor k samostatné akci, ve které se parádně předvede, tohleto střídání stráží bez ladu a skladu je venkoncem působivé včetně slavnostního fanfárničení či suimultánního kočičení nebo nesoupeřivého přefoukávání obou basklarinetů. I kdyby z působení Marzetta Wattse zůstal pouze tento záznam, stojí za pozornost.
ESP-Disk v době svého někdejšího působení osamoceně a izolovaně rozdmýchával free jazzovou explozi. K tomu mohu dodat, že tyto návraty nepůsobí pouze jako historické zkameněliny. Jejich vřelost, experimentátorská cílevědomost a ohromující svojskost zůstává inspirativní podnes.
