- Inzerce -

The Necks: Vertigo

Není příliš seskupení, která by si zakládala na tom, že všechny jejich nahrávky mají přes 40 minut. The Necks budou jistě prvním z nich, ne-li ovšem jediným. I jejich nové album Vertigo sestává z jediné skladby, téměř třičtvrtěhodinové. Takové album logicky klade na svého posluchače jisté nároky. Řekněme si rovnou, že hudbu The Necks by bylo poněkud škoda poslouchat po kouskách, či jí posouvat dopředu. Specifický tok času, pomalu triem konstruovaný by se přerušil a jedna z hlavních deviz alba by se tak zhroutila. Vřele tedy doporučuji udělat si na poslech desky přesně čtyřicet tři minuty a padesát šest sekund času. K tomu si samozřejmě připočtěte nějaký ten čas na zotavenou, záleží na osobní kondici.

Jediný track alba Vertigo je pospájený pletivem souvislostí a vracejících se motivů, nicméně lze postřehnout, že ve skutečnosti se jedná o několik tematických hudebních celků, mezi kterými jsou logická a organická spojení, ovšem jejich hrany lze ve zvuku přece jen nahmatat.

První částí tak bude zhruba dvacet minut dlouhá kompozice z typicky monotónním zvukem smýkaného kontrabasu a přidušeným klavírem. Přes strašidelný bordun v pozadí, podpořený drženým akordem varhan se míhají běhy klavíru a okrasných perkusí jako z buddhistického kláštera. Piano zde hraje prim a basa tvrdí muziku tak mocně, že to s vámi škubne v momentě, kdy Lloyd Swanton přestane tlačit na smyčec.

Zhruba uprostřed celé skladby zasmušilé elektrické piano ohlašuje zklidňující fázi s náladou musique concréte, které napomáhají i záhadné perkusivní zvuky Tony Bucka v pozadí připomínající kroky nějakého monstra, zjevujícího se snad během hudební invokace neznámých démonů, kterou trio právě předvedlo. Prostřední pasáž je méně temná, o to však tajemnější a jemně disharmonická.

Z té postupně vyvěrá dronová pasáž olbřímího ambientu, kde se už poněkud ztrácí povědomí o všech zúčastněných nástrojích a vzniká jednolitá temná zvuková hmota, se kterou pomalu splýváme k závěru celé kompozice, který ohlašuje víření perkusivní a drnkání na strunky klavíru, provázející vás při definitivním pádu do maelströmu, který The Necks vyvolali.

17. listopadu můžete Necks zažít v pražském paláci Akropolis.

 

The Necks: Vertigo

RéR Megacorp (https://www.rermegacorp.com)

 

 


Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.