The Pololáníks: Náměť
Polí5 (https://www.polipet.cz)
Kvintet The Pololáníks se zrodil lehce mimo pozornost domnělého jádra pražské improvizační scény, aby nejen ji však postupně během několika let dobyl svou nebývalou invencí, trpělivostí a tvrdošíjností dohromady. CD Náměť toho budiž dalším důkazem. Všichni, co The Pololáníks známe, jsme se na studiové album dlouho těšili, drželi kapele při natáčení alespoň na dálku palce a nyní doufáme, že skrze renomovaný nezávislý label Polí5 získají řadu dalších věrných fanoušků oddaných fenoménu hudební improvizace, elektroakustických experimentů.
Na prvním lisovaném CD přinášejí Pololáníci sérii skladeb/nahrávek od krátkých několikaminutových skečů, momentek či barevných etud až po sedmadvacetiminutový titulní gigant. Věřte nebo ne, ale ta raritní slova, která se v názvech objevují, si kapela nevymyslela, ale opět pečlivě hledala a vybírala ze zapomenutých vrstev našeho jazyka. Na dohledávání jejich významů občas nestačí ani internet, takže lze toto album pokládat i za zajímavou pedagogickou motivaci k návštěvě knihovny a dalších klasických vzdělávacích institucí. Na tak širokém interpretačním spektru, jaké se jeví mezi undergroundem a akademickou půdou, se u tohoto CD ovšem nenacházíme naposledy při četbě názvů. Nejdůležitější je tu zkrátka hudba, ať už je provedena na jakékoli nástroje, klasické i sestrojené kapelou samotnou, bicí, strunné, dechové či elektronické. Může to znít podle zaujetí všech zúčastněných jako rituál, jenž se však odehrává jen pro nás posluchače a pouze ve jménu hudby, která je dávno vzdálena polaritě mezi akademickou klasičností, programností, duchovnem i spontánním aktivismem. Příběh jménem Pololáníci by se možná odehrával stejně za jakékoli politické i sociální situace, akorát ta současná nahrála tomu, že vyšlo i toto CD, a to nelze příliš rozumově vysvětlovat, to je zkrátka symptom toho, že nežijeme v ještě úplně zkažené době.
Z hlediska disciplíny improvisingu tu slyšíme v jistém smyslu konvenčnější přístupy k výsledné podobě i evoluci instantních hudebních forem. Důležitější však je hráčská originalita, která je tu umocněna užitím vlastních osobitých instrumentů a jejich barevných kombinací. Tak kapela dosahuje tu zahuštěných elektroakustických stěn i subtilnějších či komornějších témbrových i rytmických kombinací, jako by pocházely z jiné dimenze či z folklóru již zaniklého pozemského etnika. Ne každý na zdejší scéně zkrátka umí tak svojsky nakombinovat hlubší zobcové flétny s dalšími dechy, kontrabasem a samodělnými polonástroji všeho druhu. Hlavně bez roztodivných perkusí si snad tuto hudbu také nelze představit.
Na albu Náměť se nachází velký kus velmi osobité tvorby, kterou už při minimálním množství zdravého rozumu nelze nerespektovat. Ruční práce umělců je tu čitelná již podle brigády na stovkách digipacků opatřených vždy devítiručně natištěnými razítky různých tvarů a obsahů. Všechny ideologie jsou zde ale překročeny dále do světa abstraktní imaginace a to je ta hlavní věc, za kterou můžeme Pololáníkům děkovat i gratulovat. Ve společné jednotě dosahují i při spontánní improvizaci tak osobitého projevu, že z něho zajisté do několika let vybudují zase další a zase jinak s posluchačem komunikující nahrávku a to vše ještě i mezitím mnohokrát dokola při pestrých koncertních aktivitách. Těšme se, fanděme, The Pololáníks si to rozhodně zaslouží.
