The Remote Viewers: City Of Nets
The Remote Viewers (www.theremoteviewers.com)
Kapela The Remote Viewers vznikla v roce 1998 na troskách souboru B. Shops For The Poor jako saxofonové trio, jehož styl byl označován nejčastěji jako avant jazz, a instrumentální štěbetání zde občas doplňoval uhrančivý hlas Louise Petts. Ta však v roce 2004 odešla a došlo k zásadní změně. Šéf celého projektu Dave Petts hledal několik let novou podobu kapely a rozhodl se vyzkoušet různé varianty s různými muzikanty. Výsledkem bylo 5CD Control Room z roku 2007. Od té doby se sestava poměrně stabilizovala, ale čas od času se různě variuje. Základem je saxofonová baterie (David Petts, Adrian Northover, Caroline Kraabel, Sue Lynch), kterou velmi výrazně podporují John Edwards (kontrabas, ale příležitostně i violoncello, harfa či programování bicích) a univerzální klávesistka a perkusistka Rosa Lynch-Northover.
V této sestavě nahráli zatím poslední dvě alba Nerve Cure (2011) a City Of Nets (2012), kde téměř výhradní autor David Petts vsadil na specifický minimalistický výraz – nikoli však glasssovského repetitivního vzoru. Jeho skladby jsou v poslední době relativně jednoduché a vyklidněné, zároveň však nesmírně hudebně bohaté. Mnohdy si Petts pohrává s jednotlivými tóny a dává příležitost jednotlivým nástrojům místo bigbandového zvuku. Žánrově se přiklání spíše k současné vážné hudbě a jazzový feeling je až někde v druhém plánu. Při veškeré originalitě se nepouští do krkolomných experimentů či bombastických zvratů. Vše krásně plyne s drobnými poskoky v převážně posmutnělé, ale svým způsobem i optimistické náladě. Každá skladba je úplně jiná, a přesto všechny dohromady vytvářejí jednolitý celek. Oproti dřívějšku neprotežuje saxofony, ale obrovský prostor dostává kontrabas, nikoli v divokých ekvilibristických sólech, ale v ústrojném vybrnkávání se zámlkami. Dominantnější roli mají i nejrůznější perkuse, které sice vytvářejí rytmickou osu, ale zároveň jsou ornamentální. Důležitá je tady právě role detailu. Svým způsobem se jedná o mozaikovité útvary, kde ovšem každý kamínek přesně sedí a nemáte pocit fragmentárnosti či roztříštěnosti, ale naopak jakéhosi abstraktního řádu. Svou roli zde hrají i občasné pauzy, dlouhé doznívání tónů i jejich pomalý táhlý nástup. Vlastně se atmosféry střídají, někdy jsou zahaleny tajemstvím, jindy zase působí uvolněně, občas se to i proplétá.
Každopádně tohle desáté CD druhého období The Remote Viewers působí nesmírně vyzrálým dojmem, a přestože je hledačské, rozhodně ne hledající. Petts byl vždycky nápaditým skladatelem, ale občas právě sklouzl trochu do slepé uličky, což se tady neděje.
