Výraz runcible je nonsensové slovo vytvořené poetou Edwardem Learem a je svým způsobem prototypem nonsensu, tedy něčeho nepatřičného, v praxi nepoužitelného. The sice naopak funguje skvěle, ale faktem je, že i v tak otevřené disciplíně jako je svobodná improvizace působí opravdu nějak jinak. Tomu vlastně napomáhá už nástrojové obsazení, kde se výrazně prosazují flétna (Neil Metcalfe) a akustická kytara (Daniel Thompson). Ale i univerzální kontrabasista John Edwards, který má při různých příležitostech vždy svébytný rejstřík, leč mnohdy jindy žene svůj nástroj silou dopředu, tady jakoby našel ještě další fígle a ústrojně je zapojoval do celkového soundu. Podobně tak bicí Marcella Magliocchiho splétají roztodivné obrazce z filigránské roztřepanosti. A pozadu nestojí ani saxofonista Adrian Northover, který se však do celku vplétá spíše nenápadnými štěbety. Názvem slovní hříčky končí a jednotlivé instantní kompozice jsou označeny pouze čísly od jedné do pěti a jejich rozsah se řídí prostě momentální invencí a vše má adekvátní začátek i konec bez ohledu na to, zda skladba trvá dvě a půl minuty nebo více než sedmnáct. Komplikované struktury mají svůj vnitřní řád a nepracují s prvoplánovou gradací nebo efektními zvraty, ale vše tu do sebe skvěle zapadá. Nahrávka vznikla v avantgardním londýnském klubu s příznačným názvem IKLECTIC. Nutno ovšem říct, že v případě The Runcible Quintet nejde o eklekticismus v hudebním slova smyslu, protože to není propletenec jazzu a postupů současné vážné hudby, jak by se možná mohlo zdát, ale skutečný novotvar. Spíše se tu setkávají a prolínají mikronálady, v nichž je spíš než humor pousmání a spíš než melancholie jakési pozastavení se a procítění.
Adrian Northover je také jedním za základních pilířů formace The Remote Viewers. Ta sice avizovala před časem, že se na novém albu objeví větší nástrojové obsazení, ale nakonec to dopadlo úplně jinak a na svém patnáctém opusu The Last Man in Europe si zcela vystačí ve třech se dvěma saxofony a kontrabasem, který v ruce netřímá nikdo jiný než jejich dlouholetý spíše souputník než člen John Edwards. Autorem sedmi skladeb je protagonista David Petts, čtyři kousky jsou pak společné improvizace, které jsou však spíše jakýmisi doplňky k celému dílu a více než souhru či trialog připomínají jakousi kolekci mutujících prvočinitelů a to jak v kratší stopáži, tak v pětiminutové No Day Off. V kompozicích pak Petts pracuje svou „matematickou“ metodou, v níž používá jakoby určité vzorce, do nichž dosazuje noty. To ovšem neznamená, že by výsledek zněl čistě schematicky. Pettsovi je totiž vlastní i výbušná exaltovanost a úplně nejlepší je, když oba tyto principy adekvátně zkombinuje, čehož je zářným příkladem třeba skladba The Machines Must Stay. „Strohé“ obsazení na novém albu je pro něj nikoli svazující či limitující, ale naopak mu dává možnost si s jednotlivými party ještě víc vyhrát.
P.S.: Ukázky z těchto alb (ale i dalších) si můžete poslechnout v rámci pořadu Svět jiné hudby Petra Slabého na stanici Vltava v sobotu 6. 1. 2018 od 23:00 nebo poté v audioarchivu Českého rozhlasu.
The Runcible Quintet: Five
FMR Records (https://www.fmr-records.com)
The Remote Viewers: Last Man In Europe