Thomas Buckner / Joelle Léandre / Nicole Mitchell: Flowing Stream
Leo Records (www.leorecords.com)
Francouzská kontrabasistka Joelle Léandre proslula nejenom kumštovním hraním na svůj nástroj, ale také tím, jak dokáže proměňovat své spoluhráče a jak se na setkáních s nimi proměňuje i ona sama, jak je ovlivňuje a co od nich naopak přejímá, takže výsledkem bývá obvykle něco nečekaného. S flétnistkou Nicole Mitchell se už potkává několik let (viz například album Before After z roku 2011 na Rogue Art, nahrané však o dva roky dříve). Když měly obě vystoupit na newyorském festivalu Vision v roce 2012, rozhodly se, že přizvou legendu improvizátorského vokalizování Thomase Bucknera, který má na svém kontě spolupráci s takovými hudebními velmistry, jako je Muhal Richard Abrams, Roscoe Mitchell nebo Noah Creshevsky. Ani u něho nebývá nouze o překvapení, neboť škála jeho projevu se pohybuje od klasiky po zvukolamy. Úspěšné vystoupení se trojice rozhodla zopakovat hned 8. prosince 2012 v brooklynském studiu Systems Two a výsledkem je dvanáct nahrávek na albu Flowing Stream, neoznačených názvy, nýbrž číslovaných jako Take 6b až 11c.
Hned na začátku nám Léandre dá co proto, poněvadž vstup okamžitě rozbasuje do neslýchaného protónování, vznášejícího se nad tušeným nahromaděným ekrazitem, ovšem její partneři ji v této izolaci dlouho nenechají: Mitchel do jejího sóla nasune flétnové povzlyky a Bucknerův mohutně znějící hlas, výživný, náročný, náruživý, občas prolamovaný, ovládne situaci, která se proměňuje od proskotačování k modlitbování včetně vyzuření flétnistky. Basa vše posichrovává, vzlíná i uvelebuje.
Tak bychom mohli pokračovat jak při líčení improvizací tria, tak v případech, kdy se do šarvátky improvizátoři pustí pouze ve dvojicích. Každopádně co nový opus (v rozsahu od minuty s přesahem po více než pět minut), to jiná eskapáda od nivočení, vichřicování s drhnoucí basou, hlasového poběsňování a dokonce trojskučení (6d), mrckování, mintonování, burcujícího žíření, výzevnostního útočení, podbíjivého hrůzoznění přes pikantnózní zalykání, pořevnostní vydrásávání či šprýmovné polechtánkování po hlasové promiskuitování včetně rozbrumlávanek, odříkánek, vyplísněnek, rapotěnek a brebentivek. Buckner nelení a ke svému dervišujícímu projevu přidává šamanské hrdelní (throat) vyzpěvování, Léandre se nezpěčuje přidat k třeskutému kontrabasu svůj vokální projev.
Tato exhibičnost je vystupňována i ve třech dvojicových rešerších, kdy se podroušená basa při zvukovém vydírání střetává s fukéřstvím flétny, kdy zadíravé spolčenky hlasu a flétny procházejí schovávankami, vypeskovánkami a zamlčenkami a klíčí do vzájemné usebranosti, a kdy průsmyčnost basy a hlasu osciluje mezi vroucněním a žalobněním, stupňující se vrtkavostí a modloslužebným vyhecováváním, kdy basa podsekává hlas, ten se však nedá a prosákne – řečeno nadneseně – veškerenstvím. Každá další partie tria pak začíná vždy nanovo, mrskuté střety na sebe navazují, vteřinové reagování hudebníků je souběžné i mimoběžné, podtínané i zlehčované a teprve celý galimatyáš drobínkových reakcí vytváří kýženou pohromadnost (viz 10a). Je to prostě zapřísáhlé podobojí i podtrojí, plné srázností, poryvností, poplašností i zvratností až po hbitujícně oddechový závěr, který vejde přes roz(h)loučení do zaplašena.
Joelle Léandre opět nezklamala. Její spolčení s důvěrně prokouknutou Nicole Mitchell a s neodhadnutelným Thomasem Bucknerem poskytuje posluchačům naladěným na vlnu jejího experimentování, zážitek, kterým se mohou dostatečně dlouho probírat, protože nejde pouze o jednorázový poslech, máme-li se dostatečně probrat všemi zádrhely této hudební trojčlenky.
