Tim Hecker: Virgins
Kranky (www.kranky.net)
Vancouverský rodák Tim Hecker bývá řazen k ambientu a jeho dřívější nahrávky, třeba An Imaginary Country (2009), splňovaly navzdory originálnímu přístupu schémata s tímto žánrem spojená. S aktuální nahrávkou se ovšem definitivně posunul do oblasti hudby mnohem komplikovanější, která rozhodně nemá ambice splývat s prostředím a „vyplňovat trapná ticha při konverzaci“, jak si představoval ideový předchůdce ambientu Erik Satie.
Zatímco většina tvůrců ambientu si vystačí s postupným rozvíjením jedné myšlenky nebo zvukové plochy, u Heckera se věci dějí ve vrstvách. Bylo to slyšet i ve dva roky staré nahrávce Ravedeath 1972, na Virgins se ale dostává mnohem dál. Nespokojí se s vrstvením zvuků, ale sochá z nich promyšlené a dramaticky vystavěné formy. Může být ambient dramatický? Nebo tomu raději ambient už nebudeme říkat?
K natáčení desky pozval Hecker několik studiových hráčů, s jejich příspěvky ovšem naložil jako pravý studiový diktátor, jenž všechny party důkladně promořil a posmýkal signálními cestami procesorů. Navzdory tomu je na nahrávce cítit stopa dřeva a kovu akustických nástrojů, i když hranice mezi akustickým a elektronickým je rozostřená – což výsledku dodává na poutavosti. Důležitou roli hraje klavír, občas slyšíme i zvuky podobné východoevropskému cimbálu, což ovšem může být rovněž klavír, jen podrobený preparacím. Hudebními tóny se proplétají hluky reálného světa, ale sestříhané opět tak, že je těžké říci, co bylo jejich původním zdrojem.
Ve Virginal I se do klavírních smyček vmísí pulsující frkání basklarinetu, které zní jako citace skladby Music for 18 Musicians od Stevea Reicha. Může se zdát přehnané považovat jednu rytmizovanou notu za citaci, ale Hecker s ní pracuje opravdu stejně jako Reich – do jemně cinkavých melodií náhle basklarinet napumpuje temnou a hybnou energii. Reichovský minimalismus vzor 1976 měl určitě na Heckera vliv (stejně jako na spoustu hudebníků na ambientně-elektronické scéně), kromě zmíněné podobnosti s konkrétním místem se to zdají dokazovat často využívané smyčky. Ta tam je ale jejich pravidelnost a přehlednost, někdy se neopakují přesně, ale v jemných permutacích, jindy jsou rozlaďovány, jako když kolísá rychlost u magnetofonu.
Nálada desky se dá zjednodušeně popsat jako melancholická, ale ve skutečnosti je velice pestrá a nabízí jak chvilky jednoduché, harmonické krásy, tak zvukové konflikty. Asi nejdivočejší místa nabízí skladba Live Room, kde klavírní (nebo snad cimbálový) motivek a majestátní syntetické akordy protrhává chroptění za živa rozervávaného reproduktoru a arytmické údery bicích, postupně zase překrývané dlouhými tóny klarinetů. V Amps, Drugs, Harmonium je hnacím motorem proměna akordů. Mix fléten a syntezátorů tu dopředu žene neurotická basová linka, která jako by se snažila zrychlovat a tlačit ostatní hlasy dopředu.
Proti zahuštěným stěnám zvuků se občas vyloupne redukcionistický kontrast, třeba v podobě skladby Stigmata II znějící bezmála dvě minuty jako vysílání morseovky nad opuštěným mořem, které pak signál pohltí. Black Refraction stojí na prostinkých klavírních rozkladech, ty ovšem narušuje zvuk pedálu, který se postupně osamostatní a začne udávat nepravidelný rytmický puls a hudbu stále důrazněji rozsekává na kousky.
Toto je hudba, která nepřipouští poslech na půl ucha, hudba, která se nespokojí s řazením a vrstvením zajímavých a originálních zvuků. Timu Heckerovi se podařilo definitivně rozkopnout žánrovou ohrádku a vykročit do krajů, které se hůře popisují, ale jsou o to zajímavější.
