Anglický rodák Tim Hodginson (1949) je tichá voda, která břehy mele. Vedle vyzývavého Freda Frithe a cizelérského Chrie Cutlera v Henry Cow (s odskokem do Art Bears) působil značně zašifrovaně a hloubatelsky; proto také nezískal takovou popularitu jako oni. Nicméně šíře jeho záběru, ať jako hráče na klarinety, altsaxofon, klávesy, violu atd., ať jako skladatele, je značná a různorodá od souznění s vokalistkou Catherine Jauniaux (Fluvial) přes improvizování s Fredem Frithem (Live Improvisations), experimentování s Kenem Hyderem včetně Valentiny Ponomarevy (The Goose) až po tak různorodé skupiny, jako je God, Konk Pack a Work (nebo Officer a Ossatura); je skutečně široká a rozletitá, jako by si umínil vyzkoušet i zcela odlišné přístupy. Od rocku v opozici se posléze (od devadesátých let minulého století) ocitl v proudu komorní hudby s „dramatickou identitou“, „naléhavou a vzrušující“. Ze svého obdivu k jeho skladatelské činnosti se vyjádřila i Dagmar Krause (viz album Stop Mortal). Na labelu Mode vydal Hodgkinson album Sketch of Now, ale to bylo roku 2006; dlouhá pauza svědčí o jeho svědomitosti, ostýchavosti, snahy vyrukovat až s co nejdefinitivnějším výsledkem.
Proto také nejnovější CD Onsets prezentuje pouze pět kompozic z let 2000 až 2010, přičemž jejich škála je rozbíhavá, přesazná, mají však i něco společného: zkoumavost, změťování, leč nikdy změtení, jistotnění, určitou posvěcenost, vše v jednom tyglíku, zcela osobitě prezentované, využívající všechny šance od akustických po elektronické, od super ztišení po vřavnost.
Tak hned Ici-bas v podání Hyperion Ensemble (který účinkoval i na minulém albu) se členy Talea a s Bergersen Quartetem (s Hodgkinsonovou dirigentskou hůlkou), inspirované Arthurem Rimbaudem, vyvěrá z nirvány; okamžitě vycítíme tušivou nastraženost skladby, rozehrávanou s „troubami z Jericha“, jejichž varování se však propadne do prolákliny ticha; z nich se pak nezbrkle vynořuje, s úštěpky a zavirválničením se posouvá do hlubokého ponoru, z něhož se etapově a se zámlkami vystřebává, expanzívňuje z bezdešnosti do rozvíravosti, z utajování do prozařování. Vlnové protahování vyvěrá, nasouvá se do poběsňování „zvukových Erýnií“, „beethovenovské tóny“ cílí a hned odcilují do zavirválničování, vehementní nastraženost žejbruje do úprkového poběsilostňování. Bez ohledu na zmíněnou inspiraci mi celek připadá jako povánka na poslední soud, prozírající s klavírní poskočností do zvýrazněné skrumážnosti se zjitřenými smyčci a zřícenostními výmyky. Vše projiskřuje od světla do temna i tíživě zabriskňuje do téže nirvány, ve které byla skladba počata.
Šamanistické Ulaaraar vpadne dusotem smyčců (s violami, violoncelly a kontrabasy), jejichž rozjímavostní klenutí se vyrojují a hazardně kličkují pod Hodgkinsonovým táhlým basklarinetem, vše se průtažně rozviřuje, směskuje, rojí, vosí a čepýří, vybalancovávaně přehršluje a vypéřovává do překotné změti. Vymykavá průvlačnost je dopovaná výstřelivostmi jednotlivých nástrojů, jejich zatesklivěním i pochrutivostněním, náběžnostmi do úderného prohalasování i zátěžkováním v jednotlivých vzryvcích, dokud se honebnostní potyčka nezprůvlačnostní.
Védická kosmologie a princip obecného chaosu (řečeno sumárně) je vetkána do kopozice Amhas / Nirriti (opět v podání Hyperion Ensemble v poněkud pozměněném obsazení, leč stále pod Hodgkinsonovou taktovkou). O tom svědčí vyhlučování z jícnu hudební sopky se vzdálenostní hrozebností, postupně vymětající, blížící se, naplňující obavami z neočekávaného. Dunící vyvěrání však nevrcholí erupcí, nýbrž směsností nejrůznějších zvukových souručenství včetně ráznoznění bubnů, klavírního probírání nad táhlostními vzněty a poryvy. Toto výkřičné vehiklování a fijavicování, přeskočné a záskočné s ustavičnými střety nástrojů je plné protilehlostních ataků, řádivostních i zmrtvovaných. Když je pak zbubnován řád do změtenostního režimu s neustálým provokováním, závarností, pronořováním a vyjíkavostmi, profičí vše do smrštnosti. Tato neustálá výzevnost, nátlaková záhřevnost, proudivá zadíravost a náhalná přípojnost rozbřeskuje i zábleskuje do vzrušivého oživování, k obhloučivému, loudivému a výmětnému ranobití. Což odeznívá s „prokrustovskou“ osudovostí.
S někdejším pobytem na Sibiři, ale i s tradicí divadla Nó souvisí Jo-Ha-Kyu pro smyčcový kvartet, harfu, trombón a syntezátor plus skleněné objekty, předvedené tu souborem Ne(x)tworks; je mihotně naznačované, plné ranhojičsky řezavé a řežavé prokmitávanosti. Ale je zároveň jak vyhlubované, tak prohlubované, vytěkávané, vzdorné, vytušované, rouhavě rozbíravé. Tu je letmovaně zahlazované do pouhé podeznívky, tu se proměňuje s náhlým vtrhnutím do virulence s promihotáváním smyčců, harfy i trombónu, je přeskáčkově napadavé, pableskně pohrávavé i provláčněné s krusty navíc-zvuků (včetně Eisensteinovy poznámky). Když se ocitne v kolísavě stočném váhání, plném rozumujícího rezumování s hbitými injekčními vpichy – drobnými zabírkami s nečekanými vzněty souhry, sled je prodůrazněn kvákavou kvačností, zahýřenou rozbalivostí a bloudivou blouznivostí. Prostě: ani vteřina šestnáctiminutové skladby nás neponechá v klidu, protože nám připadá, že vše se neustále sezávažňuje, ale konec konců i zútěšňuje.
Konec se vrací k začátku: k Hyperion Ensemble se členy Talea se tu však přifařují perkusisté Gustavo Aguilar, Petru Teodorescu a Alexander Lipowski, ale i klarinet Tima Hodginsona. Attaot má však i určité styčné rysy s někdejším projektem K-Space (s Kenem Hyderem a Gondosem Chamzyrynem) a jeho vytiskované perkusivní nazvučení nahromadí dojem řeholní shlučenosti, kterou doklene perkusobití s elektronickým závojněním, poddetonovaným záblesknostmi i bouřněním, prokvačované a prokvašňované nábojnou změteností, propustňované, protrvávané i protrhávané do org/kanického rozmětení. Jakmile se vše zahloučí, vynoří se odlišné lávobraní s výtřesky a rachotnostmi, zaběsilostňující a zaviřované, prostojné i všancovní a prekérniční zlomkrkování, aby… abychom se bez varování vyloudili do počáteční nirvány.
Všechny nahrávky působí perfektně, jako by byly studiové, avšak jsou nahrány na XXI. Festivalu Spectrum v Londýně 2009 (1. a 5.), na rumunském festivalu Musica Nova 2005 (2.), v pařížském Auditoriu St Germain 2006 (3.) a v newyorském Issue Project Roomu 2010 (4.).
Čekali jsme na nové Hodgkinsonovo dílo od Sketch of Now téměř devět let. Vyplatilo se. Napsal jsem v prvním dílu encyklopedie Svět jiné hudby, že tento skladatel ve svém hledačství odmítá jakoukoli konformnost a dnes to mohu s ještě větším důrazem zopakovat. Někdejší kultovní rockově laděný hrdina se převtělil v jednoho z nejosobitějších tvůrců soudobé experimentální hudby. Kdo se neobává, že bude neustále snad až příliš překvapován a zaskočován, ten si rád „odšifruje“ tyto Náběhy. A půjdou mu k duhu.
Tim Hodgkinson: Onsets
Mode (www.moderecords.com)