Australského altsaxofonistu a barytonsaxofonistu Tima O´Dwyera známe ze sólových projektů, z trií (viz třeba Broken River) i ad hoc projektů a náleží k těm muzikantům, kteří jsou vymýšliví a neupadají do klišátek. Přesto může jeho nové CD na Leo Records značně překvapit. Když se totiž začteme do O´Dwyerova doprovodného textu k The Fold, zjistíme, že se tentokráte inspiroval spisem Gillese Deleuzea The Fold, Liebniz and the Baroque a vším možným, co souvisí i nesouvisí s hudbou barokní. Mám však dojem, že se zase až tolik nestane, pomineme-li skutečné nebo transponované barokní předpoklady, neboť „šedá je každá teorie“. To kolektivní komponování/improvizování, které tu v pěti vzájemně souvisejících celcích probíhá a které s O´Dwyerem proponují Iráčané djozista Bassem Hawar a perkusista i vokalista Saad Thamir, anglický klarinetista Carl Rosman, vyrostlý v Australii, a německý tubista Carl Ludwig Hübsch, je – ať s ohlédnutím na baroko či se spontánním nasazením – vytvářeno zcela specifickým záhybnostním stylem, respektive simultánostní různých stylů z odlišných kulturních zázemí. Pětice zcela různorodých hudebníků sice utváří jakýsi kolektiv, nicméně jde o kolektiv, spřahující do pomyslné ohlávky samostatné osobnosti, jejichž fluidum se prolíná nahorudolů od minulosti k budoucnosti. Navíc tu jde o kolínský projekt (nahraný ve studiích Topaz Audio v červnu 2014), což může znamenat, že smíme snad očekávat projekty další a s diferencovaným obsazením. Právě s výběrem spoluhráčů totiž souvisí celkové vyznění předestřených témat.
Ta v jednoznačné elipse míří od minulosti přes současnost k budoucnosti, což je doprovozeno posunem dolů a vzhůru. Úvodní The Past je pojata s hlubinnou symfoničností, zminulostně vzpomínkovým protajemňováním, k čemuž napomáhá Thamirův kolísavě tajnosnubný a vyvlékavě rituální, až mručivě žalobný šamanský vokál. Hlas, plný tíže světa, je obklopen šelestivou hudbou, která se vzmáhá, žaltářovaně pajánuje, vyvěravě porychlíkovává. Ta hudba je zamyšleně svíravá i rozvíravá, na čemž se se střídavou překotností podílejí všichni: sax téma vydůrazňuje do náhlostně vyvřelinového rytmu, tuba je podpraskává a podbruskuje, klarinet zpěvavě nadlehčuje, djoze posmyčcovává a perkuse harampáďují, ale vlastně všichni z různých úhlů je decimují, exotizují, až arabizují, ovšem vířivost bubínků nakonec vše posune do bezstarostné tanečnosti a kolové rejovosti.
To zvýdešnostní Below je rozmetávavě rozklepané a rozhoukávavě rozcapené. Z úhozování a posléze podúhozování perkusí se vyvine vřavnost, nad níž poligotovává skorohouslová melodie, veplouvající do širší kontaminované melodičnosti. Sólo bicích vepluje do souhry dechů a djoze, jež se rozcapí nad tubizováním, které celkovou rozjařenost přeorientuje na orientálnost, připomínající 1000 + 1 noc; toto hudební poislamizování nabídne postupně peskování, rozdrůznění, rozmuizování i rozčvančarování a zavroubeně zakončí.
The Present je plné kontrastnějícího průsečnění, zvírněného i zviřovaného, je prolichocováno vypiskováním a zvrásněním, splétá si z drnčivosti, prozvukování a podusávání pomlázku celku, ze které však vyhřezává zroztodivněle vyzrůzněné prodestilovávání a výluzné vyvracování. Když se pak téma stočí do podrsňované zpěvánkovosti, tu mrskutě probrušované, tu hajdalácky vyvolňované a znenáhlované, překvapí (jde o současnost!) závěrem prezentovaná objímajícnostní vroucnost a vřelost.
Above nemůže přijít s ničím jiným, nežli s virulentně virvální nadnášeností, vzdýmavě pozdvižnou a vypjatě vyštěbencovanou, ale zároveň postresovaně výkvilnou s podbrumláváním a občasnými údery. Jeden vedle druhého hudebníci každý svým osobitým způsobem toto rozpoutávání rozdychťují a rozhybňují, ale zároveň je rozkolísávají do disparátního vhrkávání, plného posunčiny; a když nadejde (ne)souladně soupeřivá jednotnost tuby, saxu a perkusí, zní celek s vyžejbrovávanou praskolesností a zavinovanou hlučivostí, jako by jednotlivé drobné pasáže byly nabízeny podběrákem nebo naopak vršeny v zrytmizované honitebnosti. Jakmile výkřiknostní sax nad pomumláváním a pobrekotováním tuby s pobleskovanou zakrouceností vzedme celistvující kolodějnost, všichni se vyrejdovávaně prodírají propírají k pozávěrečnému vyšpuntování a k upokojení.
Závěrečná The Future dá opět jakékoli spokojenosti vale, je vrumplovaně vemlouvaná, podřezávaně přeskáčková a odsekávaně zvrkočovaná, nicméně chlácholivostní djoze vše s žalnou (samo)libostí uvede do pokojnějšího zahalasování. Ano, vše se změní: pojednou se stáváme svědky opatrnického zabloumání, zamyšlenkového mísnění a takřka výhledovostního (us)pokojnění (není-li přání otcem této hudební (s)myšlenky), dokud nedojde k dalšímu zádrhelnostnímu rozechvění, trousivě zmatňovanému a odhadujícně probrušovanému. Vždy znovu sledujeme návrat ze zmatení k melodizování, ale i do rytmizované atakovosti, z níž se vysouvá pohodovější eventualita.
Neodhadnu, nakolik můžeme v této posloupnosti odhalovat vývoj světa, průhled do spletitosti dob, osudovost jedince a/ve společnosti. Zřejmě si každý z nás může zvolit, s jakou perspektivou bude nabídnutá témata vnímat, nic tu není naoktrojováno. Ale jako hudební záležitost an sich jde o vyvážené dílo, spřádající z jednotlivých útržků vizi. Hudební vizi, přesvědčivě průbojnou i výbojnou. Což stojí za několikeré poslouchání.
Tim O´Dwyer: The Fold (Köln Project)
Leo Records (www.leorecords.com)