- Inzerce -

„To je můj hlavní cíl, šířit mizérii“ – Druhý pohled na kurátorskou praxi a organizaci hudebních festivalů

V druhém díle naší dvoudílné série rozhovorů s organizátory hudebního života ve Finsku se představí Mikko Levón, třicátník a zakladatel festivalu H2Ö konajícího se v Turku. Levón zde žije posledních jedenáct let, narodil se ale v nejhlubší Ostrobothnii a vyrůstal a do školy chodil v Kuusamu. Je kurátorem nového, žánrově velice otevřeného finského festivalu H2Ö, předtím ale spoluorganizoval a kurátoroval jiný festival, Ilmiö, který existoval mnoho let a probíhal nedaleko. Levón v rozhovoru odhaluje nejen oddanost úloze kurátora, ale i svou hluboce osobní stránku vyjádřenou pochybnostmi a sebeironií. Přitom má coby organizátor za sebou neuvěřitelné výkony.

Zajímá mě tvůj vztah k festivalu, zakládal jsi ho?

Bavíme se o H2Ö?

Ten tak nějak povstal z jiného festivalu… nebo ne?

Jo, vlastně jsme pořád stejná parta. Tuomas Sara a já jsme ti hlavní, nebo tomu alespoň dáváme nejvíc času. Před lety, v roce 2009, proběhlo první Ilmiö. Nejdřív víceméně stylem všichni dělají všechno, ale poslední třeba čtyři roky dávám dohromady program a ostatní věci já. Na začátku ale všichni dělali všechno a všude.

Takže jsi hlavní kurátor?

Jo… asi jsem kurátor… mým snem je dělat to, co Sami Sänpäkkilä dělá pro festival Flow (viz předchozí díl rozhovoru). On má během festivalu víceméně prázdniny. Tam ještě nejsme.

On má ale na starosti jenom jednu scénu…

Jo, to je pravda, ale já jsem trochu… moje ego se jen tak lehce nesmíří s tím, že by na festival zval kapely i někdo jiný, ale doufám, že se to jednou vyvrbí tak, že všechno půjde hladce, bude dost pomocníků a já budu moct sedět v kanceláři s nohama na stole. Já si totiž myslím, že pokud mám na festivalu moc práce, je to tím, že jsem udělal něco špatně, nepřečetl si nějaký email nebo tak… a někomu chybí stolička k bubnům nebo ručníky.

Takže by ses raději staral jen o uměleckou stránku a manažerské starosti přenechal někomu jinému?

Já tu obchodní stránku nesnáším. Baví mě zvát kapely, snažit se představit si celý ten festival předem. Příští léto už mám celé v hlavě. Mám v hlavě perfektní festival a od téhle chvíle už to půjde z kopce.

Tvůj kurátorský přístup se zdá být hodně eklektický. Máš nějakou zvláštní kurátorskou filozofii? Zajímá tě třeba určitý druh kapel?

Nevěřím ve strážení hranic hudby a podobné věci. Nemám žádné automaticky oblíbené žánry. Když se jdu podívat na nějakou kapelu, třeba tady do baru Kuka, mnohem víc mě zajímá atmosféra. Nenosím s sebou notýsek a nezapisuju si klady a zápory – třeba technického rázu, jak hrajou a tak – snažím se akorát pocítit atmosféru. „Je v tom srdce?“ Já vím, že ta subjektivita je riskantní… a vím, že je nefér, že si nějaká kapela na festivalu nezahraje jenom proto, že jsem měl zrovna špatnou náladu.

Někdo musí činit rozhodnutí.

Ale všichni dostanou druhou šanci. Není to tak vážné. Místní lidé i lokální média říkají: „Konečně máme v Turku vlastní Flow Festival,“ a já se bojím, že se to bude stupňovat, že si nakonec budeme muset udržovat nějakou image. Mám opravdu divoké sny o Ilmiö. Ilmiö se mohlo dít jenom tam, kde se dělo… Kdybychom dokázali vyprodat lístky ještě před zveřejněním line-upu, to by byla ideální situace, prostě sen. Ilmiö se tomu v jednu chvíli docela přiblížilo, kdyby se vyprodaly lístky, mohli jsme udělat tu nejšílenější show na světě.

To bys rád?

Já bych rád udržel diváky v napětí. Nelíbí se mi, když jsou v pohodě, když vědí, co čekat.

Nesnažíš se jen bookovat slavná jména, snažíš se o dialog.

Samozřejmě že jsou tam i velká jména. Letos zahajovala sobotní program Yona, to je docela mainstream. Dělá fakt skvělou a krásnou hudbu, jinak by tam nebyla, ale to jméno a tahák a my součást našeho mazaného plánu jak přinutit lidi, aby přišli včas. Na to potřebujeme jména, která každý zná, to je součást hry…

Je to těžké vybalancovat? Co ostatní scény? Mně se zdá, že mají témata.

Fakt? To nesnáším.

No, tak trochu. Některé scény se zdají víc do rocku, některé víc do elektroniky, k pivku…

Já když dělám program nebo bookuju kapelu, snažím se představit si, na jaké pódium je nejvhodnější.

Jako že si představuješ, jak by ten koncert vypadal?

Přesně tak. A ten první rok… to upřímně řečeno probíhalo tak, že jsme moc nevěděli, co děláme, tak jsme prostě nahnali hromadu lidí a umělců a pak je prostě vypustili do arény mezi lvy a čekali, co se bude dít.

Je to důvodem, proč se H2Ö letos poprvé konalo na jiném místě, jinde než dřív probíhalo Ilmiö?

Ano. A pro příští ročníky to taky bude jednodušší, protože už vím, jak fungují jednotlivá pódia a jak vypadají, když je tam publikum. A vím, že už dokážu líp vycítit, jak to bude probíhat. Nesnáším, když má každá scéna svoje „barvy“, když jsou na ní kapely, které hrají stejný styl nebo mají stejné publikum. Chtěl bych, aby se diváci přesouvali… Sestavím si program a mám – tuhle jsem o tom mluvil s Jari Suominenem (Jarsem) – vymyšlené trasy pro nejrůznější typy a stereotypy, co mě napadnou. Pro alternativního týpka, studentku, dospělého rockera, pak jsou tam tahy hippies a technaři… a já si pro každého z nich vymyslím trasu. To jsou moje nepsaná pravidla při sestavování programu. V jednu chvíli jsou na jedné scéně a pak se přesunou na jinou.

Chceš, aby lidi náhodně naráželi na věci, na které by se normálně podívat nešli?

A taky si musím být jistý, že mi ve stejnou dobu nehrají podobné kapely. Ty trasy jsou kvůli tomu. Já bych chtěl, aby každá kapela měla publikum, protože často jsou to fakt okrajové záležitosti. A je slušnost vynasnažit se, aby si každý zahrál před publikem. Ale ztratit se je taky fajn. Já nevím… zdá se mi, že většinu lidí tohle netrápí. Zrovna jsem byl v [knihkupectví a kavárně] Kirjakahvila a zvučily tam nějaké kapely. Byl tam starší pár, říkali že „to zní dobře, hezká muzika,“ a pak odešli. Nemůžu na to přestat myslet. Většinu lidí prostě hudba a umění tak moc neberou; nemají tu vášeň. Naštěstí to lidi bere mnohem víc, když se ocitnou na festivalu. Musím se naučit chápat, že většinu lidí ty samé věci mimo festival nezajímají.

Takže se snažíš vyvážit potřeby hudby se společenskou interakcí, atmosférou. Když jsi řekl „atmosféra“, měl jsi na mysli jen hudbu nebo celkové sociální klima v sále?

Já se naučil… to je strašně těžká otázka, protože pokud se mi líbí něčí hudba… Vím, že existuje pár umělců, jejichž hudba se mi líbí, ale když se s nimi jdu seznámit, chovají se jako idioti, dokud nezjistí, kdo jsem. Pokud mám z lidí špatný pocit, začnu se ošívat a říkat si, že bych je na tom festivalu zas až tak moc mít nemusel. Na druhou stranu jsem se naučil být opravdu obezřetný. A spousta lidí je na mě mnohem milejších, než je potřeba.

Aby si zahráli.

Jo.

To jsi ale mluvil o místních podmínkách. Ale co když děláš zahraniční kapely. Řekněme, že chceš pozvat kapelu, nemáš s ní žádné osobní vztahy a třeba jsi ani nebyl na jejím koncertě, máš jenom desky…

No, většinu kapel jsem viděl naživo. Letos jsme měli sto kapel a já z nich předtím neviděl třeba tři. Tohle riziko ale musím podstupovat. Pokud se mi líbí něčí hudba a není možné vidět je naživo, musím vsadit na to, že pokud děláš dobrou hudbu, něco dobrého v tobě bude.

Nezbývá než doufat.

Jsou výjimky – ale ty se dají spočítat na prstech jedné ruky – kdy se mi třeba opravdu líbilo něčí album, ale ti lidi byli strašně arogantní nebo až moc vážní. Ale to se opravdu moc často nestává. Samozřejmě je nemožné poznat všechny osobně, takže musím věřit svému instinktu. U toho to kouzlo začíná.

A máš svobodu, i co se týče širších záležitostí, jako je spolupráce s městem, policií? Máš pocit, že tě podporují?

To není můj problém, to je Tuomasova parketa… v tomhle válčí on. Ale město nás miluje, to už jsem zmiňoval. „Turku má svůj Flow Festival. Turku KONEČNĚ má Flow Festival.“ Myslel jsem tím, že se nemusíme před nikým plazit, nemusíme se snažit udělat Flow nebo něco většího, nemusíme se do města snažit natáhnout peníze, daně, turisty. A já si chci zachovat duši.

Město dává peníze do spousty větších festivalů, vídám tu jeho logo všude možně.

Jo, jsou úžasní, podporují i nás a polovina objektů, kde se konáme, patří městu.

Žádáte třeba i o evropské granty, nebo to táhnete především z prodeje lístků?

Především z lístků, rozhodně především z lístků.

To je zajímavé: závisíte na prodejích a přitom máte publikum toužící po relativně otevřené programové skladbě.

Jo, ale nikdy nic nevyděláme. Chystá se sedmý ročník a já cítím, že ostatní začínají být unavení a že by dřív či později chtěli nějaký plat nebo tak. Chápu to a je pro mě opravdu těžké být v téhle pozici. Když pozvu kamarády, zahrají zadarmo nebo za velice málo. Ale nevypadalo by dobře, a taky se to nikdy nestane, že bych si pak vyjel do města v novém mercedesu.

Já myslel, že ten mercedes přes ulici je tvůj.

Konec rozhovoru!

Kdyby bylo Turku větší město, byla by podle tebe situace lepší nebo horší? Myslíš, že bys třeba v Helsinkách musel dělat víc kompromisů? Myslíš, že můžeš zvát tak různorodé kapely a dělat věci, které tě zajímají, proto, že je Turku malé?

Nerozumím. Proč zvát kapelu, která tě osobně nezajímá?

Aby přitáhla lidi? Nebo alespoň s myšlenkou na to, že je slavná a přitáhne lidi. Headlinerem festivalu jsou Hawkwind a ti jsou sice skvělí, ale žádná současná mainstreamová senzace.

Hawkwind hráli proto, že původně byli domluveni Gong – domlouvalo se to tři roky – ale Daevid Allen pak opravdu vážně onemocněl a oni museli zrušit celé světové turné. Ale pomohli nám spojit se s Hawkwind a pak to jelo… šílená snová sekvence. A bylo to pěkně drahý, můj rozpočet byl v háji. Ale byla to z naší strany bomba, protože když vám odřekne headliner, nahradí se obvykle nějakou sračkou, která nikoho nezajímá. Ale Hawkwind jsou slavnější kapela než Gong.

Já si taky myslím, že je to pecka, ale nejsou tyhle kapely přece jenom staré? Na Flow byli hlavními hvězdami Outkast… to už je panečku něco.

Mě by samozřejmě zajímalo vidět chlápky z Outkast a setkat se s nimi. Jejich „relevance“ a tyhle věci mě nezajímají, prostě by mě zajímalo, jak by kapelu v téhle pozici náš malý festival zvládl. Jaké by to bylo, mít je tady. Možná jsem se měl víc starat. Ne. Jsem raději, když publikum zajímá celý festival, ne jeden umělec. Chtěl bych, aby se z H2Ö stala atraktivní událost, na kterou by se každý chtěl vypravit.

Totální událost.

Nemám rád ideu velkých hvězd, headlinerů. Ani to nebyl můj nápad dát Hawkwind do čela seznamu účinkujících, někdy se ale musí dělat kompromisy. Hawkwind vlastně zas tolik lístků neprodali, ale byli tak drazí. No oni vlastně ani tak drazí nebyli, ale museli jsme kupovat letenky v červnu, a pokud děláš kapelu o dvanácti členech, musíš kupovat letenky TEĎ už na příští rok. Ty letenky byly mnohem dražší než honorář. Letěli z Francie, Manchesteru, Londýna, žádnej Ryanair za polovic, ale last minute British Airways, kurevsky drahý.

Kompromisy jsou někdy samozřejmě nutné, ale…

Pokaždé něčeho lituju, ale zpětně viděno, nevím, jestli se kdy poučím ze svých chyb…Je zajímavé, jak strašně tě trápí, když uděláš nějaký kompromis. Pro mě je to hrozně osobní a pro Tuomasa, to jsem si jistý, jakbysmet. Ten festival, to je náš život, všechno, co děláme, je strašně osobní a je to taky řádně osamělá cesta. Nikdy nemluvím s kolegy z jiných festivalů, co cítí po skončení, ale pro mě jsou to opravdu krušné časy. Pofestivalová deprese je fakt děs. V prázdné hlavě nahlas chrastí oblázky…

A pak přijde zima.

V říjnu a listopadu už mám napilno s příštím létem. Ale srpen a září, to jsou nejtemnější chvíle roku. Můj Nový rok.

Možná bychom si mohli trochu popovídat o Ilmiö. Odkud se vzalo, jak začalo?

V Turku jsme ve víceméně stejné sestavě organizovali menší klubové akce už od začátku minulé dekády. A v roce 2009, myslím, že v květnu, jsme začali rozjíždět první Ilmiö. Z ničeho za asi dva měsíce. Tuomas našel místo, taneční pavilon u moře, fakt príma místo. První rok nám hrál Jimi Tenor a bylo tam jen asi dvanáct kapel. Byl to úspěch, překvapivě hodně návštěvníků.

To bylo někde v Turku?

Prvních pět let jsme Ilmiö pořádali v Uittamu, kousek od slavné veřejné pláže. Je to tak fakt super a byly to hezké časy.

Ale na další pokračování to tam nebylo dost velké?

Ne, ne. Já to beru tak, jako bysme třeba založili novou kapelu. Myslím, že je fajn dělat víc věcí, co lidi ocení. Nechtěl jsem být celý život tím klukem z Ilmiö.

Hrály na Ilmiö spíš neznámé kapely?

Stejné jako teď, ale byla to jednodenní akce. Na posledním ročníku zahrálo šedesát kapel v jednom dni, to je víc než teď na jednom dni H2Ö.

Takže víc scén.

Ano, byly tam opravdu fajn scény a atmosféra vždycky taková, po které se ti pak může jen stýskat. Bylo to… v téhle profesi nepanuje moc velká profesionální hrdost, musíš se neustále tázat po smyslu svého konání. Já si vždycky říkal, až se lidstvo vydá na Mars, v první skupině bude doktor a tesař a vědec, ale rozhodně ne kurátor nebo manažer od umění. Často si říkáš: „Je to vlastně důležité?“, a to je smutné. Protože aby ses mohl plně soustředit na šílenství, musíš být v životě tak trochu osamělý a zlomený. Před dvěma lety jsme od první dámy Finska dostali cenu a mně potom už nebylo tak dobře.

Nezvedlo ti to sebevědomí.

Ne, nezáleží na tom a je to vlastně nesmysl, divnost. Jako když uspořádáš večírek pro lidi, není v tom nic hlubokého ani dospělého. Každý rok musím projít týmž procesem a duševně se připravit na příští ročník.

Chtěl bys, aby ten zážitek byl nějak hlubší?

Nevím, jak by to mohlo jít.

Pro publikum? Hlubší pro publikum?

Pro mě, já z toho nikdy nic neměl. Lidi neustále chválí, kupují drinky, flirtujou a tak, ale já ti nevím.

A odcházíš někdy s takovým hlubokým zážitkem z jiných koncertů?

Teď už ani moc ne, možná už tu všechno bylo.

Přemýšlel jsi nad tím, jak zapojit nastupující generaci?

To je mi úplně jedno. Už jsem to říkal: součást mé filozofie je připravit akci pro ty, kteří tam nepůjdou. Chci jim zkazit den. Chci, aby měli osypky z toho, že přišli o něco jedinečného. To je můj hlavní cíl, šířit mizérii. Líbilo by se mi, kdyby si lidi sypali popel na hlavu: „Proboha, proč jsem tam nešel?“ Z takové reakce mám víc, než když mi někdo řekne: „Bylo to hezké.“

Poslední otázka je nabíledni. Kdybys měl všechno, co si zamaneš, jak bys dál šířil mizérii? Umíš si představit, kam by festival směřoval, kdyby nic nebylo nemožné?

To je opravdu hluboká otázka… Jak jsem říkal, lístky by byly pryč ještě před zveřejněním seznamu účinkujících, což znamená, že reputace festivalu už nemůže být lepší. To je jedna věc, k té bychom měli směřovat. H2Ö je ale mnohem větší akce… takže se to asi v brzké době nestane. Ale co já vím.

Ty opravdu chceš, aby zážitkem byl celý festival, ne jen jedna kapela.

Samozřejmě. Bylo by skvělé mít tu Flaming Lips, ale to je vlastně jedno.

Ti by ti nepomohli šířit mizérii?

Ti asi jo.

 

 

Překlad: Petr Ferenc


Dlouhé stíny, odcházející světlo a skicář nočních můr Davida Tibeta

Do Prahy se v listopadu vracejí Current 93. Po osmnácti letech vystoupí v kostele sv. Šimona a Judy.

Kytara řítící se z kopce

Marc Ribot hvězdou třídenního festivalu v Labské filharmonii.

Zkouška sirén: Caligula jako opera?

Nová podoba skandálního bijáku drží pohromadě hudbou. 

faust z Berlína

Bubeník Werner Zappi Diermaier dovedl novou sestavu krautrockových legend Faust k druhému albu. Přizval k tomu členy Einstürzende Neubauten i die ANGEL.

Udržitelnost, improvizace i umělá inteligence

Projekt Sustain v Hybernské pokračuje.

Třicet let v zajetí hluku

Radek Kopel o zvukovém proudu jednoho gruntu a řady jmen.

Hermovo ucho – S patosem v srdci

Brno Contemporary Orchestra zahájil novou sezónu koncertem na téma „Kardio“.

Hudební Grand Prix v Monte Carlu

Intonarumori ve městě posedlém automobily – premiéra Luciana Chessy.

Zkouška sirén: Rok české hudby jinak?

Smetana a Stockhausen se potkají na brněnské Expozici nové hudby

Extrémně raritní nástroj, na který si nestačí párkrát zahrát

S Miroslavem Beinhauerem o sólovém albu pro šestinotónové harmonium.