Na této desce je od začátku sympatická upřímnost a čistě hudební puzení, jež vedlo k jejímu vzniku a které snad představuje dobrý konec první epizody a ne hned finální happyend.
V brněnském výtvarníkovi a výtvarném pedagogovi Tomášovi Hrubišovi nastartovaly touhu po hudebním vyjádření vlastní citové prožitky i úmrtí hudebníka a spisovatele Filipa Topola v roce 2013. Undergroundová scéna mu byla blízká dlouhodobě, klavír v ateliéru zajišťuje čas na cvičení a někdejšího saxofonistu Topolových Psích vojáků, Jiřího Jelínka, lze zkrátka potkat ve správný čas na správných místech, podobně jako vokalistku a herečku Sáru Venclovskou. Základní stylové kulisy se tak jeví poměrně jasně, avšak Hrubiš si mezi nimi dokázal najít cestu k osobitější poetice.
Díky svým nebývale rychle a intuitivně získaným skladatelským i interpretačním schopnostem se Hrubiš dostává dále od punkového projevu á la Psí vojáci. Nepotřebuje ani standardní rockovou rytmiku, ani žádné výrazné zvukové destrukce. O to více má nápadů čistě hudebních – harmonických, rytmických, strukturálních, které realizuje technicky dost čistě v širším dynamickém spektru. Díky práci s ostináty mohou posluchači v paměti chvílemi vyskakovat souvislosti také například s Philippem Glassem či s jeho následovníky ve filmové hudbě. Do nonartificiálních vod nás však snadno a rychle vrátí tu živelný saxofon Jiřího Jelínka nebo elektrifikované housle či mellotron Tomáše Vtípila. Tito hudebníci se zhostili též citlivé produkce nahrávky.
Harmonie, riffy a nálady se zdají být napřed často “topolovské”, mají však preciznější a o dost bohatší vývoj. Stejně tak celé kompozice často jen částečně směřují k písňové formě. Vokál nás navnadí na rozervanou písničkovost hned v úvodu, avšak potom se s hlasy začne zacházet spíše jako se vzácným kořením a hlavní sdělení zůstává po většinu alba na samotném klavíru. Osobně je mi sympatické, že se autor nesnažil retušovat klavírní přehmaty (poměrně malé množství na tolik zahraných tónů), pro osobitost je to rozhodně lepší, byť jsou méně výrazné, než jakých byl schopen Topol. Zvukovou škálu hezky doplňují další klávesové nástroje, harmonium, elektronika, nejzajímavější v tomto ohledu je zřejmě druhý plán skladby Platonická tvořený zesílenými ruchy klavírní mechaniky.
V úsporných textech se občas objevují silné motivy, jako například hned v počátečním Holoubkovi. V některých momentech je pak zase znát, že je ve skladbě vokál zapotřebí především z kompozičních důvodů a text pak nemusí být vždy zvolen úplně vhodně do nálady hudby. Například text z písně Selfieporadna – “když jsou prázdné všechny láhve, nepomůže ani Jáhve…” atd., může být pro kdekoho dosti iritující.
V celku se ale jedná o vyzrálý autorský debut (zůstaneme-li u Hrubiše coby hudebníka), překvapivě uvěřitelný ve své romantičnosti, a bude zajisté zajímavé sledovat další Hrubišův vývoj. Opět se nám tu objevuje svébytně a multidisciplinárně přemýšlející umělec, těším se na jeho budoucí multižánrová díla či koncepty. Zároveň buďme zvědavi na chystaná autorská koncertní provedení, brněnské proběhne hned zítra, 2. února v prostoru MusicLab, v Praze si bude potřeba počkat na pestrý výroční večer vydavatelství Polí5 v Malostranské besedě, který se koná 8. dubna.
Tomáš Hrubiš: Tlecí doba
Polí5 (www.poli5.cz)