Kytarový pedál, známý jako wah-wah, nebo pod pěkným českým názvem “kvákadlo”, spatřil světlo světa v dílně firmy Thomas Organ Company v listopadu 1966. Thomas Organ byl v té době součástí firmy Warwick electronic, která také zakoupila značku Vox. V laboratořích firmy právě probíhaly úpravy lampových zesilovačů na tranzistorové.
Inženýr Brad Plunkett byl pověřen nahradit drahý třípolohový přepínač v kytarovém combu Super Beatle nějakým levným potenciometrem. Během testů zapojení vyndal celý obvod ze zesilovače a po důkladném měření a testech na osciloskopu zapojil jeho výstup také do reproduktoru. Kroucení potenciometrem sem a tam vytvářelo zajímavý zvukový efekt a kolegové Brada Plunketta přítomní v laboratoři ho přiměli k dalším testům.
Inženýr tedy zabudoval obvod s potenciometrem do volume pedálu od elektrických varhan Vox. První zvukové testy s opravdovým hudebním nástrojem se odehrály vzápětí. Jeden z přítomných inženýrů přinesl svůj saxofon a zkoušel hrát přes mikrofon zapojený do prototypu wah-wah pedálu a předělávaného Super Beatla. Výsledek nebyl zcela přesvědčivý. Poté ještě další z přítomných techniků zapojil do obvodu elektrickou kytaru. Tentokrát se dočkali daleko lepšího a zajímavějšího výsledku. Nejprodávanější kytarový pedál se právě zrodil!
Nicméně management firmy Thomas Organ viděl budoucnost pedálu právě v hráčích na dechové nástroje a první efekt tohoto typu uvedl do světa pod názvem Clyde McCoy Wah-Wah. Značka odkazovala k hráči na trumpetu Clydu McCoyovi, proslulému bravurním používáním dusítka Harmon. Elektrický pedál wah-wah, nazvaný tak podle stylu hry měl umožnit všem hráčům na trubku i na další dechové nástroje dosáhnout obdobných výsledků.
Bylo to v roce 1967 a tím pádem si pedál rychle našel cestu k mnohým kytaristům především psychedelického rocku. Zde můžeme slyšet reklamu na pedál s hudebníky skupiny The Electric Prunes, včetně kvákání na basovou kytaru:
Pedál se zanedlouho objevil v setupu všech kytarových ikon té doby, používal ho Jimmy Page, Eric Clapton, Jeff Beck a samozřejmě oslavovaný čaroděj elektrické kytary a nadšený uživatel kvákadla Jimi Hendrix. Po psychedelickém rocku se pedál etabloval i v jiných žánrech. Stal se hlavní zbraní všech funkujících kytaristů, neobešel by se bez něj žádný soundtrack blaxploitation filmů, později i obyčejnějších detektivek, jak si můžeme sami vzpomenout například v souvislosti s kultovním seriálem Profesionálové. Zde příklad za všechny, téma z filmu Shaft z roku 1971:
Ve funku pedál naprosto zdomácněl, neobešli se bez něj ani baskytaristé, samozřejmě v čele s velkým Bootsy Collinsem. Moderně znějící funkadelic dnes zastupuje především baskytarista Red Hot Chilli Peppers známý pod jménem Flea.
Z řad mistrů basových strun je třeba zmínit zejména prvního basistu skupiny Metallica Cliffa Burtona, který vytvořil nezaměnitelný styl kombinací distortionu Big Muff a pedálu wah-wah poháněný ďábelskou prstovou technikou. Jako další užívali hru s pedálem převážně v sedmdesátých letech též Chris Squire a Geezer Buttler.
Pedál wah-wah se vyráběl a vyrábí v mnoha modifikacích a variantách. Patrně nejznámější je značka Cry Baby, se kterou přišla právě friman Vox/Thomas Organ. Tuto značku koupila v roce 1981 firma Jim Dunlop. Hodinový dokument o vývoji pedálu Cry Baby v HD můžete sledovat v následujícím odkazu. Samozřejmě se jedná o pohled z úhlu firmy Jim Dunlop, dokument pojednává především právě o značce Cry Baby a ve filmu hovoří zejména osobnosti, které spojily své jméno se signature verzí pedálu ( Zakk Wylde, Slash, Kirk Hamett… ). Ve filmu se ovšem objeví i samotný vynálezce pedálu Brad Plunkett, Dweezil Zappa a další osoby.
Cry Baby: The Pedal That Rocks The World from Dunlop Manufacturing on Vimeo.
Modifikace pedálu, nebo lépe řečeno jeho specifická verze se ovšem vyráběla i u nás, ve firmě Tesla pod označením Tesla -AYZ.
Tyto pedály se tedy u nás nejen používaly, ale i vyráběly. Ačkoliv zvuk kvákadla AYZ není většinou popisovanán jako příliš zdařilý, zejména díky nepříliš kvalitním potenciometrům.
Milovníci těchto pedálů také vytvořili obsáhlou databázi na českém webu kvakadlo.cz.
Na webu naleznete galerii všech známých modelů i praktické informace, týkající se například modifikací pedálů a také úvod do tajů samotné konstrukce pedálu a popis jeho jednotlivých komponentů.
V české hudbě stojí jistě za zmínku použití kvákadla ve skladbě Já a dým skupiny Flamengo z roku 1972.
Při nahrávání desky Kuře v hodinkách, ze které je tato ukázka, používal Jan Kubík kvákadlo na svůj sopránsaxofon.
A to už se obloukem dostáváme zpět na začátek, k pedálu původně zamýšlením jako vybavení moderních hráčů na dechové nástroje. Někteří hráči si k němu přece jen našli cestu. Příklad za všechny budiž Miles Davis, který proháněl zvuk své trubky nejen přes pedál wah-wah, ale i přes poctivou hradbu zesilovačů Marshall. Říká se, že k použití kvákadla Davise zlákal John McLaughlin, který působil v jeho doprovodné skupině během natáčení slavného alba Bitches Brew. Ale ke kvákadlu se davis vrací i později, například v období alba Agharta.
Jako dalšího z hráčů na dechové nástroje nebránícího se užití pedálu wah-wah jmenujme například Davida Sanborna, Kinga Curtise, kvákavý sax je také často slyšet v nahrávkách Franka Zappy- instrumentalistou je Napoleon Murphy Brock. Po oblíbeném efektu sahali často také elektifikovaní houslisté (Jean-Luc Ponty, Don Harris, Jerry Goodman) a samozřejmě také hráči na nástroje klávesové (Stevie Wonder, Rick Wright, Dick Simms…)
Malou raritou je pak člen Beastie Boys DJ Mix Master Mike, používající wah-wah pedál včleněný do setupu djského pultu a gramofonů, pro své neobvyklé a invenční skratchování.
A pokud máte doma náhodou pedály dva, mohou se vám hodit pro malou domácí performance:
