Pojem one man band označuje v angličtině hudební projekt jediného člověka, který ovšem ovládá větší počet nástrojů současně. V češtině bohužel nemáme odpovídající ekvivalent – jednočlenná hudební skupina zní vykonstruovaně a výraz jednočlenný projekt, který se v češtině ustálil je většinou spojován s projekty elektronické hudby, kde ovšem většinou hudebníci fyzicky obsluhují nanejvýš jeden nástroj (počítač), nebo elektronický systém. Budeme tedy muset vzít za vděk přejatým anglickým výrazem, stejně jako ti hudebníci, kteří se u nás tímto fenoménem inspirovali.
Typicky se jedná o hudebníka hrající na harmonický nástroj (většinou kytara, ale i dobro, mandolína, nebo banjo), zároveň udávajícího rytmus (buben, činel, nebo speciální soustava perkusí) a dále obsluhující nějaký dechový nástroj upnutý ve speciálním držáku na krku (foukací harmonika, kazoo). Hudebně není repertoár one man bandů striktně vyhraněn, ale ze své podstaty je jejich produkce provozována většinou na ulici a sestává tedy většinou ze šlágrů, anebo je žánrová. V tom případě se převážně jedná o country, nebo o blues. S vyjímkami se samozřejmě můžeme také potkat a jsou o to zábavnější, barové muzikanty k tomuto fenoménu ovšem nepočítám, protože většinou obsluhují nástroj jediný – takzvanou samohrajku.
Celý fenomén se samozřejmě vyvinul z pouličního muzikanství, které se u nás podařilo úspěšně vyhubit. V tomto duchu také většina one man bandů pokračuje, ale já bych se rád zastavil zejména u těch, kteří pouliční rozměr nějakým způsobem překročili a prezentují se jako plnohodnotný hudební projekt a také u těch, kteří přišli s nějakým podivuhodným vynálezem obohacujícím instrumentář už tak dost vynalézavých hudebníků ulice.
Začněme klasikou – Back Slide Boogie hraje Joe Hill Louis, také známý jako Pepticon Boy, nebo The Be-Bop Boy:
Joe Hill Louis začal jako one man blues nahrávat na přelomu čtyřicátých a padesátých let, v roce 1957 však bohužel zemřel na tetanus. Jeho vrstevníkem byl Jesse Fuller, známý také jako Lone Cat. Najednou obsluhoval kytaru, hihatku, harmoniku a kazoo a navíc podivuhodný nástroj zvaný footdella. Ten tvoří tělo, podobné tělu kontrabasu, na kterém je umístěn široký “hmatník” s šesti strunami končícími ve speciální soustavě pedálů ovládajících kladívka rozechvívající úderem jednotlivé struny. Důmyslný nástroj vynalezl sám Fuller, jméno mu pak dala paní Fullerová. Zde je Jesse Fuller interpretující skladbu San Francisco Bay Blues:
Jakýmsi pokračovatelem Jesse Fullera se stal Dave Harris. Za pomoci kytaráře Glenna Orra postavil novou generaci footdelly, tentokrát s dvanácti strunami, jako další z jeho “zlepšováků” je třeba uvést náhražku velkého bubnu kufrem se speciálním uchycením na nožní pedál. V krátkém dokumentu o Davu Harrisovi můžeme vidět footdellu i basový kufr v akci, rovněž pak několik dalších hudebníků, které považuje pan Harris za své vzory.
Dalším zaznamenáníhodným hudebníkem, který se vydal na dráhu one man bandu je Eric Royer. Jeho doménou je pravé old time-country a bluegrass a jeho hlavním nástrojem banjo. Dalším jeho nástrojem je dobro, upnuté ve speciálním stojanu, harmonika, kazoo a hlavní majstrštyk páně Royera – Guitar Machine. Tento zajímavý nástroj tvoří tělo akustické kytary, basová kytara a kravský zvonec, zavěšené a upevněné společně v rámu z měděných instalatérských trubek. Celý pekelný stroj je obsluhován pomocí osmi nožních pedálů, kde jeden pedál ovládá rytmickou hru na kytaru a ostatní pedály přelaďují nástroj do potřebné toniny. Kravský zvonec je rozezníván nárazy golfového míčku. Perfektní ukázka DIY produktu! Hudební produkce Royers One Man Bandu je dokonce doplněna i o performační prvek tančící loutky, rozpohybované do rytmu samotným přístrojem. Panenka Polly byla původně jenom protiváhou, která umožňovala pedálu vrátit se rychleji do původní polohy, postupně se, jak pan Royer uvádí, stala jakýmsi maskotem jeho one man bandu.
V tomto videu můžete dobře sledovat Guitar Machine v akci:
Zde vizte krátký dokumentární film o Royers One Man Bandu:
Svérázným případem one man bandu je ovšem i Bob Log III, mysteriozní postava kombinující řízné elektrické delta blues s podivuhodným lo-fi pěveckým projevem při kterém se zpěv line z telefonního sluchátka přilepeného k motoristické helmě ve které umělec výhradně vystupuje. I pro rodilého mluvčího není snadné rozumět zpěvu Boba Loga, ovšem názvy písni typu My shit is perfect, Drunk Stripper nebo Ass computer napovědí ledacos. Bob Log III vytvořil podivnou postavu jakéhosi vesmírného macha v letecké kombinéze a helmě s přilepeným sluchátkem hrající drsné a hlasité blues na kytaru prohnanou šíleným distortionem a na basový buben a činel současně. Its groovy!
A na závěr trochu z jiného světa, Tatsuda Yoshida z The Ruins jako specifický one man band:
