V neformálním seriálu o hudebních nástrojích jsem nedávno na těchto stránkách uveřejnil kratší stať o varhanách zhotovených v osmdesátých letech skladatelkou Wendy Mae Chambers. Milan Guštar navázal textem o parních varhanách. Pokud je v klaksonech paní Chambersové hnacím elementem vzduch ( tak jako i v klasické konstrukci varhan), v parních varhanách je to voda, přesněji její plynné skupenství – pára. Logicky se tedy nabízí zamyšlení nad dalším elementem a protože bohužel nevím o žádném nástroji na zemní pohon, zbývá nám oheň a tak jsem si vzpomněl na francouzského umělce Michela Mogliu a jeho ohňové varhany.
Michel Moglia studoval patnáct let hru na klasickou flétnu a poté se začal věnovat studiu hry na flétnu Tambin, lidový nástroj západoafrického národa Fula. Další zkušenosti z jeho dvouletého pobytu v africkém Nigeru obohatily jeho umělecký vývoj a podle jeho vlastních slov také donutily zpochybnit tradiční vnímání harmonie a krásy v hudbě západního světa. Hledání osbního výrazu spolu s vášní pro pyrotechniku ho v roce 1989 přivedlo k objevu Ohňových varhan (Organ a feu).
Základem nástroje je soustava různě dlouhých tubusů z nerezové oceli (autor nástroje ale používá i trubky z varného skla) do které vhání plameny hořícího plynu. Circulací horkého vzduchu v trubkách vzniká zvuk, který mnozí poeticky popisují jako volání nějakých bájných zvířat, vlčí vytí nebo dračí řev. Nástroj opravdu produkuje dost hororové zvuky, připomene vzdáleně Martenotovy vlny nebo nějaké šílené analogové syntezátory, samotný charakter zvuku je ale přesto nějakým způsobem přírodní, tedy ještě něco víc než analogový – akustický. Zvuk je ovládán pomocí soustavy plynových hořáků, které z anticorrových trubic vyloudí zvuky kvílícího větru, meluzíny, hejna ptáků nebo volání samotného Ctulhu. Pomocí ručních hořáků pak mistr sám může obsluhovat další speciální tubusy a dosahovat tak dalších syčivých a šustivých zvukových barev, nebo mávat velkým hořákem před mikrofonem, což zní jako plácání velkého ručníku nebo snad třepotání vlajky.
Spektakulární rozměr je u nástroje používajícího živý oheň samozřejmost. Je předurčen pro velké produkce, ostatně fire-show jakéhokoliv druhu byly vždy populární, a vždy lákaly velké davy obecenstva. Oheň je i v postindustriální společnosti stále velké lákadlo.
Michel Moglia o svém nástroje často hovoří jako o zvukové skulptuře, podle vlastních slov se nepovažuje za výrobce hudebních nástrojů – jeho výtvory nejsou tak zcela hudebními nástroji, jelikož jejich cílem nikdy nebylo souznít s jinými nástroji, nebo vytvářet harmonie v klasickém smyslu. Autor by rád viděl ohňové varhany jako: “…chybějící článek mezi fascinujícím zvukem tryskajícím přímo ze samé přírody, jako například zpěv ptáků, zvuky velryb a vlků – a zvukovým projevem člověka.”
Nicméně umělec občas přesto vstupuje v interakci s běžnějšími druhy hudebních nástrojů, jako například flétnou, perkusemi nebo klasickými varhanami, jak můžete vidět v následujících videoukázkách.
Domnívám se že záznam z vystoupení Michela Moglii na zámku Ponferrada musí potěšit srdce každého potenciálního pyromana!
