Jsem z Brna. Ačkoliv nejsem rodák (moje rodina je z Čech a dodnes mluvím spíš „česky“ než „moravsky“), většinu života jsem prožil v Brně. Když jsem byl dítě, v osmdesátých a devadesátých letech, děly se v Brně hudebně ambiciózní věci, o kterých jsem neměl páru. Později jsem se dozvěděl, že se tomu říká brněnská scéna a bylo to docela vlivné. Nikdy jsem v tom nežil, zaznamenal jsem maximálně nějaký dojezd koncem devadesátých let. Možná jsem ho podvědomě recykloval, kdo ví. S pojmem „brněnské scény“ jako celku jsem se setkal ex post jakožto s etablovanou „kulturní hodnotou“.
V poslední době se v brněnském undergroundu dějí jiné ambiciózní věci. Byly například postaveny podzemní sběrné nádoby na použité PET lahve, abychom je recyklovali a chránili planetu. Chvíli to i vypadalo, že se použité středověké sklepy pod Zelným trhem recyklují na prima podzemní garáže, nakonec z toho nějak sešlo či co.
Nedávno jsem se dozvěděl, že má vyjít album recyklací písní souborů „brněnské scény“ – Dunaj, E, Ošklid, Odvážní bobříci… Vydavatelé mě požádali, abych napsal sleevenote. Původně jsem chtěl napsat tento blog a recyklovat jej na sleevenote, ale dopadlo to naopak.
Vyrobil jsem následující text:
Co je to „scéna“? Třeba „brněnská scéna“? Zahrnout nějakou skupinu tvořivých individualit pod jednotný termín je vždycky šreklich. Takové zařazení vytváří dojem, že ona “scéna” nese definovatelné a reflektovaně jednotné tvůrčí prvky, kterými se odlišuje od svého okolí. Ne vždy je to pravda – kolikrát je spřízněnost spíš generační nebo místní (tj. do značné míry náhodná: nikdo si nevybírá, kdy a kde se narodí) nebo produkční (tj. vytvořená z vnějšku, „zorganizovaná“).
Nakonec nejdůležitější ale bude asi samotný fakt, že potřeba takového zařazení vůbec vznikla. V určitém čase, na určitém místě levitoval v luftu ideál určité umělecko-sociální sounáležitosti, a buch – bylo to tu. A je nadále: právě “brněnská scéna” je prostě pojem, dělej co dělej, už takřka kanonický.
Dnes není potřeba vytvářet „scénu“ tak markantní. Nosí se spíš buď vyhraněný individualismus, nebo naopak záměrné splynutí a zdánlivá rezignace na originalitu. Pozor, to není nutně známka úpadku. Spousta výborných věcí vzniká mimo zaběhnuté vzorce žánrů, mimo koncept autorství, jakoby mimo jakoukoli „scénu“. V oblasti remaku/coveru/remixu/mashupu se objevují skvělé kusy, jejichž autoři svůj mnohdy zásadní vklad skromně skrývají za původní materiál, jiní využívají ke svým temným cílům subverzivního potenciálu, který skýtá změna kontextu. S trochou odvahy v tom můžeme najít paralelu ke středověkému myšlení, které mělo tvůrčí duchy vytvářející komplikované myšlenkové konstrukce předstírajíce, že pouze remixují Písmo, stejně jako své remakery – heretiky.
Je už na vás, které z předkládaných tracků budete považovat za důstojná poctění kánonu a které za heretické úlety. Přeju neklidný poslech.
O. K. Odeslal jsem sleevenote, vydavatelům se to líbilo a CD už je teď možná venku. Ale celá ta remixová, remaková, recyklační tematika mi nejde z hlavy. Totiž, abyste rozuměli: když chcete dělat opravdovou seriózní recyklaci a fakt chránili planetu, musí z použitého materiálu vzniknout výrobek minimálně stejně hodnotný, jako byl ten původní.Udělat ze samplů symfonie popsong, to není takový problém. Těžší je udělat ze samplů popsongu symfonii.
PET lahve se tak pilně nerecyklují proto, že by to bylo až takové chránění planety, řada odpadových materiálů by si v tomto ohledu zasloužila větší pozornost. Fór je v tom, že se ty flašky dají výhodně prodat do Asie, kde je šikovní Asiaté přesosají v umělé textilní vlákno. Z něj se vyrobí slušivé sportovní oděvy, které si koupíme u nás v Brně na vietnamské tržnici.
Vypadá to prakticky jako Adidas.
Je to Adidas – revival.
P.S. Moje první kapela v Brně v půlce devadesátých let byla Beatles – revival.
P. P. S. Dnes jsem v v Brně hostoval na noisové akci s krásným souborem Zabloudil(a). Hrál tam taky asijský soubor Te Ri. Ve složení kytara – bicí hráli revival děsivě polyrytmických breaků Aphexe Twina.
