V poslední době se vyrojily spousty lákavých možností, kterak vyjet hrát do zahraničí. Zrovna jsem se z jednoho takového pobytu vrátil: do německého průmyslového města bylo pozváno několik Němců, Čechů a Rusů a měli za úkol vytvořit společný hodinový kus, se kterým se potom jela malá týdenní klubová šňůra.
Tyto akce se, alespoň v mém zorném poli, množí. Je jich víc, než jsem schopen zvládat, musím je někdy odmítat. Mají velký rozptyl co do délky pobytu, typu spolupráce i celkového zacílení, ale objevují se shodné rysy: doprava je kýmsi hrazená, i kdyby to bylo z Tasmánie, slušně se člověk nají a vyspí, ale nedá se na tom vůbec nic vydělat. Figuruje tu většinou nějaká nadace, fond, diplomatická instituce, státní či mezinárodní organizace, zkrátka nějaká tajemná, neosobní síla, jíž je nutné složit obětinu v podobě účtenek za každou hloupost. Potom je ještě třeba podepsat nějaký papír, že člověk dostal jakési peníze, které nedostal (malá zpronevěra, lež, s níž všichni předem počítají, takže se za lež snad už ani nepovažuje), a může se jet domů. Na výsledku samotné umělecké činnosti až tak nezáleží, nikdo se jím moc nezabývá.
Mezi umělci se vytváří celá vrstva tvůrců různých zaměření i úrovní, kteří mají společné to, že podstatnou část roku nomádsky tráví na všelijakých rezidenčních pobytech, workshopech, doprovodných programech, symposiích atd., hodně cestují, žijí však stále na hranici existenčního minima. Do životopisu si ovšem můžou hrdě vložit dlouhý seznam zahraničních participací. Nikdo se nebude pídit po tom, jestli ta turecká galerie je vlastně skutečná galerie. Nebo jestli ten který koncert v Rumunsku vůbec proběhl, či byl tiše “odložen” pro nezájem publika. Přišel, viděl, a tím už zvítězil, to musí přece stačit. Vlastně určitá varianta konceptuálního myšlení. I cesta může být cíl?
Neodbytně se vtírá otázka (i během mého posledního německého výletu zazněla): není to bohapusté plýtvání financemi, časem i invencí a talenty? Nevytvořil by ruský hudebník hodnotnější a dotaženější dílo, kdyby nemusel cestovat ze Sibiře do Vestfálska a zpět a mohl za polovinu nákladů v klidu pracovat doma?
Odpověď není jednoznačná. Pro některá typy osobností je možnost koncertovat v zahraničí zásadním motivačním faktorem. Je však evidentní, že tento typ práce, se vším přejížděním, neustálým nabíráním nových kontaktů a podnětů na jedné straně a nemožností úpevnějšího ukotvení na straně druhé přeje spíš povrchnosti než hlubokému ponoru, roztěkanosti než soustředění.
Důvod? Proč je snadné získat peníze na letenky, aby se mohl odehrát koncert v Istanbulu, ale těžké sehnat skromný příspěvek na natočení alba?
Nabízela by se pěkná konspirační teorie: je to systém, pomocí něhož se mocenské instituce pokoušejí cíleně vybíjet subverzívní potenciál umělecké činnosti, snaží se jej dekoncentrovat, rozptýlit do velkého prostoru, učinit neškodným, a zároveň udržují umělce zaměstnaného, leč chudého, aby neměl čas a prostředky zabývat se změnou tohoto stavu.
Já se ale přikláním k méně dramatickému vysvětlení: O financích obecně, tzn. i o financích pro kulturu, rozhodují úředníci. Úředníka nezajímá hudba. Nezajímá ho umění, je mimo jeho rozlišovací schopnosti. Zajímají ho účtenky. Zcela mimo jeho myšlenkový svět jsou i motivace, které vedou k tvorbě, osobní investice do tvorby vložené, stejně jako její estetický nebo emociální dopad. Naproti tomu je ochoten uznat, že když někdo někam jede (byť je to umělec, vždyť, kolem a kolem vzato, i to je vpodstatě člověk), potřebuje využít dopravních prostředků, potřebuje něco jíst a někde spát. Úředník též doufá, že se tam umělec s někým setká a budou si zdvořile multikulturně povídat. Dočetl se totiž ve svých směrnicích a oběžnících různá nejasná slova – integrace, kulturní výměna, přeshraniční spolupráce ap. – a snaží se je naplnit. Ohodnotit samotnou uměleckou činnost nemůže, protože nechápe, co to je.
Umělci tím úředník předává celkem jasný vzkaz: tvoje práce je nehodnotná a nezaslouží si podporu, ale přesto ti umožním pokračovat ve tvém absurdním konání a aspoň u toho neumřít hlady, pokud mí šéfové (držitelé moci) uznají jisté vedlejší produkty tvé činnosti za prospěšné. No, je to poněkud hnusné.
Toto všechno si uvědomuju, a přesto na obskurní výjezdy občas podnikám. Lze tam potkat dobré lidi. Bohužel neumím navrhnout výrazně lepší model – tento text je komentářem, nikoli stížností. Každý si může vybrat, bude-li úředníkem nebo umělcem (nebo půjde makat k pásu a u toho bude skládat drásavé industriální symfonie – nebo se stane sňatkovým podvodníkem, to je prý dobrý performativní obor, nebo bankovním lupičem, to jsou prý poslední slušní lidi). Umělci si obvyke o úřednících myslí ještě horší věci než úředníci o umělcích, a sami se jejich úkolu lepším způsobem chopit nedokážou. Punker či básník bývá v kanceláři nepoužitelný, kolonky formulářů jej uvádějí v děs bezmocnosti.
Znám pár lidí, kteří dokáží pojmout samotnou skutečnost neukotvenosti, konfrontace kontrastů a střídání prostředí jako materii k tvorbě. Žádné solidní žulové bloky, spíš drobky, střepy, odpadky. Na barák to není, ale Merzbau lze stavět ze všeho.
