Dinn (www.dinn.info, www.vtipil.cz)
Všudybyl Tomáš Vtípil, člen androšských (DG 307), šramlových (Urband), elektronických i improvizačních seskupení, autor hudby k filmu Radima Špačka Pouta, neúnavný zvukař, kolaborant a hybatel, konečně vydal sólovou desku, tedy snad to jediné, co mu v portfoliu dosud chybělo. Sólově, s houslemi, laptopem, dechovým syntezátorem a nefalšovaným řevem, vystupuje již léta, album zachycující tuto jeho polohu je na světě ale teprve od podzimu. Vyšlo v podobě dvanáctipalcového vinylu hrajícího na 45 otáček za minutu a doplněného stahovacím linkem. Je na něm šest písní, každá z nich se jmenuje podle jednoho slova (či pomlčky) názvu celku.
Je vynikající, že album tohoto impulzivního, živého hudebníka evidentně vznikalo s pečlivým rozmyslem. Tomáš Vtípil zná své možnosti a je si zároveň vědom ne vždy produktivní „všehoschopnosti“ elektroniky, proto zvuky na své desce odměřuje téměř lékárnicky. Zvuky lezoucí z počítače jsou v drtivé většině „bezbarvé“, živé nástroje (kromě houslí, myslím, i kytara) se s nimi proplétají v dokonalé symbióze: beaty a bzukoty někdy převažují, jindy naopak „uvolní místo starším,“ nestojí ale v chtěném, laciném kontrastu, i když některé střihy na albu rozhodně překvapí. Vzpomínáte na archaické slovní spojení „mistr zvuku?“ Vtípilův suverénní přístup a zvuky, které si vybírá, místy připomenou práci zesnulého Petera Christophersona v posledním, „laptopovém“ období Coil, jako komponista, hráč, zpěvák a textař je ale jednoznačně zcela svůj.
Když se na desce poprvé ozve hlas, je to trochu nečekané. Tomáš Vtípil není zpěvák nezapomenutelného témbru, ne nadarmo ale zvítězil na mistrovství ve slam poetry. Jeho přístup je showmansky divadelní a záměrně křečovitý; k textům, které na desku napsal, je to ostatně adekvátní výraz: „Kolika organizačníma procesama, zmrde, musíš projít, aby to pasovalo do tvejch rastrů? Aby to bezpečně a neúchylně lícovalo. Sortýrovat. Kategorizovat. Kundu holit. Hromady brajglu přeskakovat. Vypolstrovat. Čistým, mordýřky okrouhlým řezem oddělovat,“ tak znějí první slova alba. Trochu punk, trochu Americké psycho, trochu slovní hrátky, trochu dystopie a ironie, vulgarismy vedle šampónovského newspeaku… Vtípilovo příjmení je sice do jisté míry popisem jeho přístupu, pod vtipností, ostrovtipem atd. se ale skrývá něco mnohem většího. Prvotřídní debut a asi nejlepší tuzemská deska roku 2010! Petr Ferenc