Tento blog je pro mě svým způsobem neobvyklý. Po dlouhé době je to text psaný staromódně rukou na papír, bez počítače, bez internetu. Sedím ve vlaku z Čopu do Oděsy, zásuvky nefungují, wifi pochopitelně není. Musím se tedy spolehnout na inkoust a svou chabou paměť.
Původně jsem si chtěl napsat jenom takovou osnovu, že si trochu rozčlením myšlenky a později někde v hotelu to napíšu pořádně, ale neumím to. Práce s počítačem a internetem mě připravila o schopnost naplánovat, rozfázovat a nachystat práci – vše je teď zdánlivě možné udělat hned, všechny informace a prostředky jsou zdánlivě k dispozici teď a tady. Myšlení postrádá vnímání času. Takže se musím pokusit to psát rovnou, od začátku do konce, nedá se svítit.
Je to tak i u hudby. Neumím si např. připravit témata s tím, že je později zaranžuju, potom pracovně nahraju, poslechnu, přepracuju, nahraju na čisto a pak smíchám. Musím to dělat všechno najednou a jednotlivé složky práce se tím, že probíhají souběžně, silně ovlivňují. Papírky s tématy, které si tu a tam načmárám v bláhové naději, že je později využiju, končí často v koši, protože když je později přeluštím, nechápu, proč jsem si takovou blbost zapisoval. Mnohokrát se mi stalo, že jsem začal práci na nějaké nahrávce rozhodnut, že to je jen koncept, demo, že se to později nahraje líp. Skoro vždycky to dopadlo tak, že jsem takřka mimovolně začal manipulovat s tou pracovní verzí, stříhat, aranžovat, míchat, a tím už nezbytně posunovat priority a měnit původní záměry. Nedá mi to, jsem příliš netrpělivý, příliš dychtivý slyšet něco, co se podobá výsledku. Kdybych měl čekat, až budu za týden ve studiu, ztratil bych tah, motivaci, důvod to dělat. Není to ani tak otázka efektivity – nakonec to stejně trvá déle a stojí to víc úsilí, než kdybych si vše rozumně naplánoval a plán dodržel – ale co se dá dělat, zákony motivace jsou v tomto případě silnější než přirozená lenost.
O motivaci v umění jsem v poslední době hodně přemýšlel. Rozdíl mezi tím, jestli se něco udělá nebo se neudělá nic, má na svědomí motivace. Je to zásadní téma, důležitější než talent, vzdělání, materiálně-technické podmínky, společenská situace – jistě, to všechno může motivaci spoluvytvářet či naopak ubíjet, ale její podstata je jinde, je vnitřní, egoistická. Informace jsou dostupné a technologie levné, kdokoli může dělat cokoli. Podstatné je, jestli chce.
Je s podivem, že se na toto téma člověk dost těžko něco dozví: umělci, a zvlášť hudebníci, jsou buď plaší tajnůstkáři, nebo tuto problematiku okázale a frajersky přehlížejí. To, co je jasné každému čtenáři detektivek – není činu bez motivu – zůstává v oblasti umění v mlze. S hudebníkem je snadné zapříst mnohahodinový hovor o hudebních nástrojích, o všemožných poetických aspektech a provozních i osobních detailech hudebního života (znáte ten starý vtip: sešli se dva muzikanti a nikoho nepomlouvali – ha ha ha), ale je těžké se dozvědět, proč to všechno.
Rozhodl jsem se, že si to zkusím definovat aspň sám pro sebe. Proč dělat hudbu? Ve chvíli, kdy to vezmu trochu poctivě, nevychází mi odpověď nijak okouzlující. Nedělám to, ani nechci dělat, z žádných vznešených důvodů. Málo mě zajímá, reprezentuje-li tvorba tu či onu ideu, nejde mi o to “něco sdělit”, “vyjádřit názor”, sebe nebo kohokoli “zkulturňovat”, “kultivovat” atp. Nechci to dělat, protože vůbec něco. Chci to dělat, neboť je to skvělé. Chci od toho euforii, to je to hlavní. V podstatě takový feťácký přístup. A samozřejmě čirý, nefiltrovaný egoismus, jak říkám, nic zvlášť pěkného.
S tímto poznatkem, který mě ve své primitivnosti zaskočil (i morálně, asi jsem holt měl o sobě větší iluze) jsem se nedávno svěřil filmaři Ondřeji Vavrečkovi, se kterým jsme připravovali hudbu pro jeho poslední opus Ultimum Refugium. Ondřejova filmařina je velice komunikativní, skoro bych řekl angažovaná – vlastně velmi altruistická. Proto jsem byl zvědavý, co mi na to řekne. Navrhl zajímové vysvětlení, kterému říkal “radiační teorie”. Podle ní tvorba (resp. činnost, aktivita – je to to samé) poskytuje subjektu euforii tím, že uvnitř něj spouští nějaký druh energetické radiace, která prozařuje i vně subjektu a dovoluje z ní čerpat jeho okolí. To je velmi krásné alibi, hotové evangelium!
Střih. Dnes jsem se konečně dostal k počítači, přehrčel výše uvedený text do mašiny a chystám se (se zpožděním, snad mě Ferenc nezabije!) k odeslání. Včerejší večer jsem strávil v proslulém oděsském operním domě (Oděskij nacionalnyj akademičnyj těatr operi ta baletu, nebo jak se to transkribuje), shlédl jsem klasický balet Bajadera Ludvíka Minkuse (vídeňského Čecha proživšího většinu života v Rusku, (1826–1917). Aniž bych si nárokoval schopnost odborného nebo jen objektivního posudku v této oblasti – zdálo se mi to příšerné. Hádám, že ten chlapík to nekomponoval na počítači, přesto to bylo schematické jako prase, s postupujím časem se projevovala zjevná únava invence, přibývalo stafážních valčíků a mrzkého poskakování, působilo to jako něco mezi cirkusem a jukeboxem, a to mám orchestriony tak rád! Skoro mě to deprimuje: tolik lidí věnovalo tolik energie (jen ty výskoky, to musí být fuška…) tak plochému výsledku. Co je k tomu může motivovat? Na mě nic neprozářilo. Ach jo. Mám trable s klasiky.
Když po sobě čtu tento text, dochází mi, že tohle vyjádřili líp a stručněji Reed a Cale, když na albu Songs for Drella (1990) takto parafrázují Warhola:
The trouble with a classicist: he looks at a tree
That’s all he sees, he paints a tree
The trouble with a classicist: he looks at the sky
He doesn’t ask why, he just paints a sky
The trouble with an impressionist: he looks at a log
And he doesn’t know who he is, standing, staring at this log
And surrealist memories are too amorphous and proud
While those downtown macho painters are just alcoholic
There’s a trouble with impressionist
The trouble with personalities: they’re too wrapped up in style
It’s too personal, they’re in love with their own guile
They’re like illegal aliens trying to make a buck
They’re driving gypsy cabs but they’re thinking like a truck
There’s a trouble with personalities
I like the druggy downtown kids who spray paint walls and trains
I like their lack of training, their primitive technique
I think sometimes it hurts you when you stay too long in school
I think sometimes it hurts you when you’re afraid to be called a fool
There’s a trouble with classicists
Tož tak. Zdravím z Ukrajiny.
