Pokud píšu nějaký blog či jiný text o hudbě, vyjadřuju se tam obvykle z pozice hudebníka nebo posluchače. Dnes mě napadlo, že by nemuselo být špatné napsat něco z pohledu funkce, se kterou mám taky určité zkušenosti, moc se o ní neví a která obě tyto pozice do značné míry propojuje. Budu psát jako zvukař.
Aby bylo jasno, zvukařů je víc odrůd, od poměrně důstojně působícího studiového zvukaře – producenta, který v klidu a pohodlí studia nahrává a míchá, stříhá a lepí a vyrábí tak dema, alba, soundtracky a jiné pěknosti, až po zoufalce, který v kouři a randálu nějakého obskurního klubu rezignovaně sleduje apokalypsu na pódiu, marně se snaží zkrotit masu zkresleného zvuku, linoucí se z beznadějně přetíženého aparátu a přemýšlí, jestli reproduktory shoří hned nebo za chvíli a jestli si umělci budou nadále strkat mikrofony jen do úst, nebo i jinam. Zde budeme mluvit o tomto dobrodružnějším případě, tedy o live zvuku.
Zkusme to vzít trochu popořádku. Zvukař je celkem nová profese, výraznější roli v provozování hudby má zhruba posledních padesát let, což je ve dvou tisíciletích vývoje (evropské) hudby nic. Role zvukaře je pochopitelně dána vztahem hudby k elektrickému zesílení, amplifikaci.
U neamplifikované hudby není zvukař potřeba. Dobrá skladba bude znít dobře (tzn. vyváženě, zřetelně, přesvědčivě), pokud bude kvalitně interpretována dobrými hudebníky na dobré nástroje v akusticky vhodném prostoru. (V tomto smyslu bude ovšem znít „dobře“ i blbá skladba, pokud dodrží určitá pravidla instrumentace. V některých žánrech se o tohle stará extra člověk – aranžér nebo dirigent, takže se často i u nejstupidnějších šlágrů dají najít geniálně znějící pasáže. Hudební vesmír je vrstevnatější, než to na první poslech vypadá!)
Zdálo by se, že zvukař je tu od toho, aby tento „dokonalý“ signál sejmul a co nejvěrněji reprodukoval/zesílil. V některých případech je tomu skutečně tak, ale obvyklá praxe je jiná. Elektrifikace hudby s sebou totiž přinesla možnost provozovat hudbu v podmínkách, kdy by to jinak bylo nemožné. Přenesme se do našeho obskurního klubu: kouř a hluk hospody, sál v prostoru designovaném možná tak pro skladování uhlí, rozhodně ne pro koncertní činnost. Mírně nervní zvukař, třeba já, se snaží rozchodit zastaralý PA systém a odhalit, které ze stopadesáti konektorů mu včera punkeři rozdupali a v kterých je jen vylitý rum. Na pódiu skupina umělců hlubokého konceptu, leč nižší hráčské úrovně, hrdě svírající nástroje asijské provenience. Pod pódiem skupina posluchačů zhýčkaných poslechem skvělých studiových nahrávek, které si zadarmo stahují z netu po kvantech. Dnes ale zaplatili 50 Kč, proto právem očekávají hluboký hudební zážitek se zvukovým impaktem symfonického orchestru.
Co udělá zvukař? Bude se snažit pomocí dozvukových procesorů a stereo imagingu / speaker managementu docílit iluze, že nejsme ve sklepě, ale v koncertní síni, (práce architekta), pomocí předzesilovačů, filtrů a ekvalizérů navodit dojem, že kytara za 500 je kytara za 50 000 (práce producenta), pomocí dynamických procesorů nebo ještě lépe citlivou ruční mixáží upravit frázování (práce dirigenta) a docílit vyvážené textury (práce aranžéra). A především, musí zůstat milý, zodpovědný, pokud možno střízlivý, přesto však komunikativní a otevřený (práce psychologa) a snažit se, aby se křehké spojenectví mezi oběma stranami sálu nezvrátilo v boj. Nadlidský úkol?
Někdy to funguje obstojně, jindy hrozně. Problém nastane zpravidla v okamžiku, kdy se z reproduktorů začne ozývat už jakž-takž použitelný zvuk. Hudebníci se ho zaleknou (slyší ho odrazem, čili jinak, než doma v obýváku) a začnou se dožadovat dorovnání pódiových odposlechů na minimálně stejnou úroveň. Pokud se o to zvukař pokusí, celý mix si většinou rozesere: přehulený řev odposlechů se – taky odrazem – přičítá k signálu hlavních beden, jenže se zpožděním, takže ve spodní části spektra dochází k nevyzpytatelným fázovým posunům, ve vyšších kmitočtech zase vznikají zpětné vazby, ano, to jsou ty překrásné hvizdy a hukoty (staří zvukaři jim poeticky říkají „sovy“).
Problém jménem „odposlechy“ je téma samo o sobě. Když jsem se začal asi v patnácti pohybovat v rockovém prostředí, velmi brzy jsem se naučil zlatému pravidlu: nikdy se neuslyšíš! Aspoň ne tak, jak jsi zvyklej, jako v obýváku. Nauč se s tím žít, není jiné cesty! Když se nějaký hudebník příliš vehementně dožaduje ďábelsky ohulených odposlechů, snažím se mu to citlivě připomenout slovy: pokud se chceš vole slyšet, nepochopils podstatu rock’n’rollu.
Zcela vážně – myslím si, že fenomén „neslyšet se a být slyšen“ má z hlediska estetiky moderní hudby skutečně jistý formativní význam: od určité úrovně zesílení zvuku se stává problematickou jeho přímá reflexe původci. Pokud si, chlapče, hraješ s přílišnými výkony, nikdy nevíš, co děláš! Fauste, Fauste, Thomasi Manne, hlušci Beethovene a La Monte Youngu, vaše problémy na moji hlavu – etický dosah té otázky je ale hrůzu budící. Akademici, zadejte to svým ubohým studentům jako téma na diplomku, ať se v tom nemusím babrat já!
Zpět do klubu. Druhým účinkujícím je sofistikovaný autor soudobé elektronické hudby. Amplifikaci má v malíku, nijak ho to neomezuje, naopak využívá všemožných zdánlivých chyb, brumů, vazeb a distorzí jako integrálních prvků své práce. Postoupil v tomto propojení tak daleko, že je vlastně sám sobě zvukařem, má na pódiu svůj mixážní pult, v něm má zapícháno spoustu nástrojů, mikrofonů, computerů, snímačů, efektů, hejblátek a hlomozítek, o nichž nikdo neví, co vlastně dělají (ani sám umělec, tomu se potom říká „random“). Zvukaři
pošle hotový (nebo nehotový? tomu se potom říká „open form“) stereo mix. Uprostřed procítěné performance se stage mix rozkmitá, tj. vznikne zpětná vazba „sova“. Není vždy zcela jasné, zvlášť u hlučnějších žánrů, jestli se jedná o záměr či o chybu, navíc s tím stejně nejde nic udělat – nebudu přece během gradujícího vystoupení lézt na pódium a hrabat se extaticky tvořícímu umělci v jeho mixáku! Snažím se tedy ignorovat varovná červená světla na zesilovačích a ponořit se do oné enigmatické zvukové lázně.
V tu chvíli, kdy trans začíná působit, se zpravidla ozve náročný odborník z publika: „Udělej s tím něco, copak seš hluchej, vždyť to houká! Posledně jsem slyšel [toho a toho] [tam a tam] a vůbec to nehoukalo! Tady je fakt strašnej zvuk!“ To je na přesdržku. Prosím vás a v zájmu vaší vlastní bezpečnosti na uměleckých produkcích vám radím, milí čtenáři – nedělejte to. Narazíte na někoho prchlivějšího, než jsem já, a fakt vám ji napálí!
Zvukař a aparatura má značný vliv na vyznění koncertu, ale uvědomme si jedno: je to jenom technika. Je třeba nezapomínat pro ni na hudbu. Zažil jsem spoustu technických průserů – jako hudebník i jako zvukař – vypadalo to mnohdy všelijak, ale nikdy, opravdu nikdy! zero cases! se nestalo, že by se z technických důvodů koncert neuskutečnil. Jde skoro všechno, i nazvučit orchestr na kytarový zesák, i uřvat náměstí vůbec bez aparátu.
Tuhle jsem zvučil Australana Lucase Abela a. k. a. Justice Yeldham. Hrál na kus skleněného střepu, požádal jen o jeden mono D.I. box a nechtěl žádný odposlechy! Bylo to krásné, krátké a hutné. Odvařilo to jeden basový reproduktor zn. Regent, budu ho muset nechat přemotat.
