Vždycky mě jímá podezření, když když slyším (nebo čtu) někoho hodnotit hudbu za užití pojmů jako “autenticita”, “upřímnost”, “čestnost” nebo rovnou “pravdivost”. Děje se to dost často, v nezávazných hospodských debatách, ale i v odborných textech renomovaných autorů. Budí to ve mně silnou nedůvěru. Tyto veskrze pozitivně vnímané termíny mají totiž jednu nefér vlastnost: vane z nich opojná vůně morálního soudu. Je velmi svůdné ztotožnit se s hudbou prohlašovanou za pravdivou, poněvadž si tím potvrdím status, v rámci něhož bych rád sám sebe vnímal – tedy status někoho, kdo je pravdymilovný a tudíž morálně na výši. Nebudeš přece, ty, tak ctihodný člověk, dávat přednost lži, nenápadně našeptává takové sdělení.
Může být vůbec hudba pravdivá nebo nepravdivá? Co se tím myslí? Procházím si pár textů o hudbě – od blogů a fan pages přes recenze, kritiky až po muzikologické statě. Aniž bych vkládal přehnanou důvěru ve vypovídací hodnotu vzorku (výběr byl proveden osvědčenou metodikou “co mi přišlo pod ruku”), něco je nápadné. Upřímnost, pravdivost atd. hojně rozpitvávají materiály týkající se folku, blues, hip-hopu, rocku, naopak málo se o nich dočteme, je-li řeč o orchestrální nebo elektronické hudbě.
Pravdivost je tedy více posuzována u žánrů, které obsahují výrazné verbální sdělení. Při bližším ohledání však nelze nenarazit na zásadní rozpor: ve skutečnosti sdělením v hudbě nikdo nevěří. Nikdo nepředpokládá, že ten který rockový bard skutečně prožívá všechna milostná dobrodružství, o kterých zpívá. Všem je jasné, že lecjaký raper by mohl autenticky rapovat o trablích daně z příjmu spíš než o trablích života v pouličním gangu. Nikdo si nemyslí, že Waddy Jones je opravdický Ninja, a dokonce i o tom, že Dan Landa je opravdický spasitel českého národa prý leckdo občas zapochybuje!
Zdá se, že o pravdivost ve smyslu míry korespondence s realitou nikomu nejde.
Tak kde se berou ty kecy?
To, čemu se omylem říká pravdivost, je ve skutečnosti míra zdařilosti fikce. Všichni potřebujeme příběhy, a hudba je natolik nesnesitelně svobodná, že si k ní ještě rádi necháme přilepit kousek fiktivního narativu, který přehledně a zdánlivě logicky jde od ně(i)čeho k ně(i)čemu. Pomocí něj lze potom provádět vtipnou hru na falešnou autenticitu (Ninja) nebo třeba stejně falešný quasi-morální nacionalistický apel (Landa). V obou případech to má do jisté míry úspěch a v cílových skupinách publika to vzbuzuje, byť na zcela rozdílných úrovních, pocit “pravdivosti”.
S hudbou samotnou ale tyto operace mají už pramálo společného. Kdybych dokázal od pojmu “pravda” odpárat ten protivný morální smrad, musel bych považovat za nejpravdivější hudbu, která nepředstírá, že je něco jiného než hudba, která neříká nic než sebe samu.
—
“The truth is overrated. Avoid it at all costs”, nechal se prý slyšet proslulý vypravěč příběhů Tom Waits.
—
Někdy mě přepadá stihomam. Svět se vzpírá racionálnímu úchopu a mě se zmocňuje podezření, že skutečnost je zcela zmatená, neuchopitelná a prosta jakékoli abstrakce.
Je-li tomu ale tak, v tom případě většinu své mentální kapacity nejspíš věnuju nepřetržité fabulaci. Bez přestání generuju fiktivní narativ, který zkresluje a zpětně racionalizuje vjemy, vytváří mezi nimi pojivo zdánlivé kauzality a má za úkol učinit ze života něco trochu celistvějšího, logičtějšího, prostě trochu víc user-friendly experience.
Kdybych našel sílu přestat se takto chránit, přijmout skutečnost v její zmatečné hrůznosti, nejspíš by mi náhle uvolněné duševní zdroje poskytly netušené možnosti. Asi bych konečně začal vnímat okamžik v celé jeho hloubce a plnosti, přestal bych se zatěžovat klamavými úvahami, jak souvisí s jinými okamžiky. Zen?
Popravdě, nevím, jestli by mi z toho nehráblo. Jedno ale vím jistě: v hudbě to jde, a člověku z toho nehrábne (ověřeno – aspoň teda doufám). Jestli mi něco dala práce Johna Cage, tak tuto schopnost – poslouchat hudbu v plnosti okamžiku, non-narativně. Je to pro mě naprosto zásadní poznatek.
—
Zkoušel jsem dnes poslouchat Antwoord, jako by to byl Cage. Neuvěřitelné – funguje to skvěle!
(Jen na toho Landu jsem, přiznávám, nenašel dost zenové tolerance. Možná někdy, až budu víc ve formě…)
