- Inzerce -

Tomáš Vtípil: Pravda je na nic

Vždycky mě jímá podezření, když když slyším (nebo čtu) někoho hodnotit hudbu za užití pojmů jako „autenticita“, „upřímnost“, „čestnost“ nebo rovnou „pravdivost“. Děje se to dost často, v nezávazných hospodských debatách, ale i v odborných textech renomovaných autorů. Budí to ve mně silnou nedůvěru. Tyto veskrze pozitivně vnímané termíny mají totiž jednu nefér vlastnost: vane z nich opojná vůně morálního soudu. Je velmi svůdné ztotožnit se s hudbou prohlašovanou za pravdivou, poněvadž si tím potvrdím status, v rámci něhož bych rád sám sebe vnímal – tedy status někoho, kdo je pravdymilovný a tudíž morálně na výši. Nebudeš přece, ty, tak ctihodný člověk, dávat přednost lži, nenápadně našeptává takové sdělení.

Může být vůbec hudba pravdivá nebo nepravdivá? Co se tím myslí? Procházím si pár textů o hudbě – od blogů a fan pages přes recenze, kritiky až po muzikologické statě. Aniž bych vkládal přehnanou důvěru ve vypovídací hodnotu vzorku (výběr byl proveden osvědčenou metodikou „co mi přišlo pod ruku“), něco je nápadné. Upřímnost, pravdivost atd. hojně rozpitvávají materiály týkající se folku, blues, hip-hopu, rocku, naopak málo se o nich dočteme, je-li řeč o orchestrální nebo elektronické hudbě.

Pravdivost je tedy více posuzována u žánrů, které obsahují výrazné verbální sdělení. Při bližším ohledání však nelze nenarazit na zásadní rozpor: ve skutečnosti sdělením v hudbě nikdo nevěří. Nikdo nepředpokládá, že ten který rockový bard skutečně prožívá všechna milostná dobrodružství, o kterých zpívá. Všem je jasné, že lecjaký raper by mohl autenticky rapovat o trablích daně z příjmu spíš než o trablích života v pouličním gangu. Nikdo si nemyslí, že Waddy Jones je opravdický Ninja, a dokonce i o tom, že Dan Landa je opravdický spasitel českého národa prý leckdo občas zapochybuje!

Zdá se, že o pravdivost ve smyslu míry korespondence s realitou nikomu nejde.

Tak kde se berou ty kecy?

To, čemu se omylem říká pravdivost, je ve skutečnosti míra zdařilosti fikce. Všichni potřebujeme příběhy, a hudba je natolik nesnesitelně svobodná, že si k ní ještě rádi necháme přilepit kousek fiktivního narativu, který přehledně a zdánlivě logicky jde od ně(i)čeho k ně(i)čemu. Pomocí něj lze potom provádět vtipnou hru na falešnou autenticitu (Ninja) nebo třeba stejně falešný quasi-morální nacionalistický apel (Landa). V obou případech to má do jisté míry úspěch a v cílových skupinách publika to vzbuzuje, byť na zcela rozdílných úrovních, pocit „pravdivosti“.

S hudbou samotnou ale tyto operace mají už pramálo společného. Kdybych dokázal od pojmu „pravda“ odpárat ten protivný morální smrad, musel bych považovat za nejpravdivější hudbu, která nepředstírá, že je něco jiného než hudba, která neříká nic než sebe samu. 

„The truth is overrated. Avoid it at all costs“, nechal se prý slyšet proslulý vypravěč příběhů Tom Waits.

Někdy mě přepadá stihomam. Svět se vzpírá racionálnímu úchopu a mě se zmocňuje podezření, že skutečnost je zcela zmatená, neuchopitelná a prosta jakékoli abstrakce. 

Je-li tomu ale tak, v tom případě většinu své mentální kapacity nejspíš věnuju nepřetržité fabulaci. Bez přestání generuju fiktivní narativ, který zkresluje a zpětně racionalizuje vjemy, vytváří mezi nimi pojivo zdánlivé kauzality a má za úkol učinit ze života něco trochu celistvějšího, logičtějšího, prostě trochu víc user-friendly experience.

Kdybych našel sílu přestat se takto chránit, přijmout skutečnost v její zmatečné hrůznosti, nejspíš by mi náhle uvolněné duševní zdroje  poskytly netušené možnosti. Asi bych konečně začal vnímat okamžik v celé jeho hloubce a plnosti, přestal bych se zatěžovat klamavými úvahami, jak souvisí s jinými okamžiky. Zen?

Popravdě, nevím, jestli by mi z toho nehráblo. Jedno ale vím jistě: v hudbě to jde, a člověku z toho nehrábne (ověřeno – aspoň teda doufám). Jestli mi něco dala práce Johna Cage, tak tuto schopnost – poslouchat hudbu v plnosti okamžiku, non-narativně. Je to pro mě naprosto zásadní poznatek.

Zkoušel jsem dnes poslouchat Antwoord, jako by to byl Cage. Neuvěřitelné – funguje to skvěle!

(Jen na toho Landu jsem, přiznávám, nenašel dost zenové tolerance. Možná někdy, až budu víc ve formě…)


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.