Míchačka je m*dačka, říká po zednicku jeden můj kamarád. Má pravdu. Když se dělá nahrávka, nejvíc času, úsilí a nervů nestojí obvykle samotné zaznamenání hudby do stop, ale následná mixáž.
Jsou dva přístupy k míchání nahrávky. Prvnímu říkejme třeba idealistický. Předpokládá totiž, že někde ve světě idejí se apriori vznáší nejlepší možná verze mixu, která je v nezpochybnitelném souladu se všemi zjevnými i skrytými vlastnostmi nahraného materiálu. Úkolem producenta vyznávajícího idealistickou školu je tedy použít empatii, cit, znalosti a odbornou zkušenost k vytvoření mentálního modelu onoho ideálu. K němu se potom lze více či méně přibližovat (a v ideálním případě se zcela přiblížit a dosáhnout jednoty – ale kolikrát za život prožijete ideální případy?)
Druhý přístup – dejme tomu realistický – je o poznání agresivnější, poněkud svévolný a chaotický. Producent se nepokouší vztahovat směřování práce k singulární idei. Ani nemůže, protože sám do nahraného materiálu neustále natolik radikálně zasahuje, mění jeho vlastnosti a strukturu, že by se případná idea beztak musela kroutit a proměňovat jako medůza, takže by tento koncept nadělal víc škody než užitku. Snaží se pracovat s reálnou nahrávkou jako takovou, včetně jejích domnělých vad atd. Proces nahrávání a míchání splývá s kompozičním procesem. Ideál není předem daný, postupně se hledá, vyvíjí a málokdy jej lze považovat za definitivní – kolikrát za život prožijete ideální případy?
Za povšimnutí stojí zdánlivý paradox: “idealisté” většinou produkují velmi přirozeně, realisticky působící nahrávky, zatímco “realisté” často hudbu jako z jiného světa. Překvapivé?
Nemá smysl hodnotit, který ze systémů je “lepší” – spokojme se s konstatováním, že pro různé vrstvy hudby se více či méně prosadilo vždy jedno z těchto produkčních paradigmat, nebo jak tomu říkat. Vrstvy hudby se prolínají, takže se logicky protínají a potýkají i obě paradigmata. Hranici však přesto lze nalézt: vede, podle mě, docela ostře skrze efekt zvaný delay.
Delay znamená zpoždění. Delay line neboli zpožďovací linka je technické zařízení, které si zapamatuje zvuk a se zpožděním ho přehraje znovu. Dosahuje se tím efektů typu “echo” a dalších. Je to čistě technicistní, strojově bezduchý prostředek, schopný pouhé tupé repetice, kopírování, zmnožení kvantity, nikoli kvality. Co je na tak pitomém krámu tvůrčího? Jeho význam spočívá ve (vlastně dost banální) skutečnosti, že zkrátka zasahuje do faktury. Hodně záleží na objemu zpožděného signálu. Producent – idealista ho pravděpodobně použije umírněně pro nabuzení prostorového dojmu či podobně. Realista bude razantnější, čitelným opakováním vytvoří nové noty, které v původním signálu nebyly, použije delay jako stroj času a generátor nečekaných kontextů. Změní nejen aranž, zvuk a atmosféru, ale i samotný motivický materiál. Delay je historicky i funkčně první z rodu efektů, které jsou schopny nejen idealisticky dokreslovat iluzi realismu, ale realisticky vytvářet dosud neexistující, svébytný ideál – realitu novou.
Historie delaye v několika větách: Ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století experimentovali zvukaři s cívkovým magnetofonem. Když přivedeme signál z přehrávací hlavy do záznamové, vznikne krátké zpoždění (tzv. slapback) definované fyzickou vzdáleností hlav a rychlostí pásku – znáte z populárních nahrávek Elvise Presleyho. Vložením několikametrové smyčky pásku se docílí (když to pořádně ohulíte) komplexních repetitivních struktur – znáte z populárních nahrávek Karlheinze Stockhausena. Na tomto principu vzniklo od padesátých let mnoho páskových delay-mašin s různým počtem hlav a pestrou paletou ovládacích prvků, některé se používají dodnes. Reggae by bez páskového echa znělo hodně jinak, dub by nebyl. Technicky kuriózní kapitolu tvoří “bucket brigade delay”, analogový systém populární v sedmdesátých letech, kde se zpoždění dociluje pomocí dlouhých řad postupně se nabíjejících a vybíjejících kondenzátorů. Od osmdesátých let dominují různé formy digitálního delaye na principu digitalizace zvuku (PCM vzorkování) a zpožděného přehrání jeho kopie. Za všechno může čas čas čas čas čas.
Genetická souvislost se samply, smyčkami, live processingem atp. je zcela zřejmá. Ale nejen to. Digitální zmnožení zvuku – nevede náhodou v trochu širším kontextu tento způsob uvažování i k fenoménům jako sdílení hudby filesharingem?
Nedávno jsem na vystoupení tvrdě po realisticku lovil roztodivné zvuky z delay pedálu. Feedback na 110%! Zvukař vše idealisticky dokresloval pomocí svého delaye v digitálním mixáku, na němž precizně nastavil rychlost opakování podle tempa skladby. Náhle začal mixák šílet: ponechal si pečlivě “natapované” tempo, ale místo delayování začal v tomto rytmu zapínat a vypínat komplet celý master. Já se v panice snažil výpadky vyrovnávat (nic naplat, přiznávám, že jsem se přece jen k určité idei upínal – že to má hrát!), ale nebylo to nic platné – master je master. Střih v reálném čase. Role se přesmykly!
Výsledek: bylo to krásné a v dokonalém souladu s vlastnostmi materiálu.
Jednoty bylo dosaženo. Nová realita existenciálně zaduněla.
Ideální případ.
