- Inzerce -

tony conrad with faust: outside the dream syndicate

U příležitosti třiceti let od prvního vydání se k nám v podobě skvěle vypraveného dvojkompaktního boxu dostává rozšířená podoba legendárního alba, na němž své síly spojil americký houslista, minimalista a filmař Tony Conrad s německými krautrockery Faust.

Conrad (nar. 1940) vystudoval matematiku na Harvardu a hudbu v Berkeley, počátkem šedesátých let se v New Yorku začlenil do činnosti Fluxu a  společně s La Monte Youngem, jeho manželkou Marian Zazeelou, Johnem Calem a Angusem MacLisem založil soubor, nazývaný někdy Dream Syndicate a jindy (což je Conradovi milejší) Theatre Of Eternal Music. A právě o tu šlo. Pětice produkovala dlouhé souzvuky neměnných tónů smyčců (Conrad – housle, Cale – viola) a hlasů (Young, Zazeela) ozvláštněné jednoduchými rytmy MacLiseových etnických perkusí. Šlo o to, držet jednotlivé tóny třeba celé hodiny a s rockovou hlasitostí – Cale měl tehdy na své viole napnuté struny z elektrické kytary. Přibližně v  roce 1965 se soubor rozpadl. Cale s MacLisem, Lou Reedem a Sterlingem Morrisonem vytvořili Velvet Underground, Conrad se věnoval filmu. Až v  roce 1972 se společně s MacLisem a trumpetistou Jonem Hassellem díky možnosti nahrávání s Faust neúspěšně pokusil Theatre Of Eternal Music obnovit.

Nahrávky TEM začaly od roku 2000 vycházet u Table Of The Elements pod souhrnným názvem Inside The Dream Syndicate. První z nich, půlhodinová The Day Of Niagara, trpí nekvalitním zvukem, u ostatních dvou CD nemohu sloužit.

Když se Conrad v Německu setkal s producentem Faust Uwe Nettelbeckem, nevěděl o německé rockové scéně téměř nic. Nettelbeck naopak věděl o  jeho spolupráci s Reedem a Calem v příležitostném a uměle sestaveném štěku The Primitives, jejichž „hit“ The Ostrich okamžitě zapadl. Conrad se v té době zajímal o možnosti pronikání vážné a rockové hudby (Terry Riley se Stooges atd.) a proto možná přijal Nettelbeckův návrh na spolupráci s jeho svěřenci, na nichž mu učarovala netradiční práce s  repeticí.

Během prvního dne ve Wümme byly dvě přibližně šestadvacetiminutové skladby (The Side Of Man And Womankind, The Side Of Machine) tvořící album víceméně živě nahrány a Conrada při nich, jak se zdá, doprovázeli pouze tři z německé pětice: Jean-Hervé Perón (baskytara), Werner Diermaier (bicí) a Rudolf Sosna (klávesy). Conradovou představou bylo zredukovat harmonii na čistě rytmický vztah, takže Diermaierovy bicí v první skladbě kopírují tempo vibrací nejnižšího tónu houslí. Rytmus je prajednoduchý – pouhé střídání hi-hatky a virblu (tzv. bum-čvacht) s občasným úderem na činel, baskytara (hrající dva tóny) se ztrácí v pozadí. Zní to zpočátku velmi monotónně, postupem času však prajednoduchá formule vydává svoji zasutou monumentálnost – album je ovšem nutno přehrávat dost nahlas.

The Side Of Machine nepředstavuje Conrada jako vůdce, ale jako rovnocenného člena skupiny, přestože vychází ze stejné ideje jako předchozí opus, je v ní více kolektivního ducha. Part bicích spočívá v  obměňování pomalého breaku, baskytara na ně podobným způsobem reaguje a  ke Conradovým houslím se dlouhými tóny přidávají Sosnovy klávesy, které několikrát velmi přínosně naruší přísnost skladby stručnou víceméně hlukovou vložkou. Narozdíl od statického The Side Of Man And Womankind skladba několikrát velmi spontánně graduje.

K oběma skladbám Conrad navíc přitočil ještě jednu stopu houslí, neboť se mu zdálo, že jeho nástroj příliš zaniká. Verzi The Side of Man And Womankind bez overdubbingu lze slyšet na bonusovém CD.

To navíc obsahuje dvě tříminutové skladby natočené ve Wümme o něco později: The Pyre Of Angus Was In Kathmandu a The Death Of The Composer Was In 1962. Obě se nijak neliší od předchozích dvou zmíněných opusů, druhá z nich je docela chytlavá, díky krátké stopáži však nemají šanci tolik zapůsobit.

„Chtěl jsem, aby se jednalo o popovou desku“, řekl o svém vůbec prvním albu Conrad. „Chtěl jsem vědět, co se stane, a byl zklamán, když jsem zjistil, že pro ni v té době ještě nebyl prostor.“ Ten se našel až se vznikem kultu krautrocku, Velvet Underground, LaMonte Younga a s  objevením minimalistů rockovými fanoušky. A díkybohu za něj, je to hezké album. Zajímavé, že na něj ještě nikdo nenavázal.


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.