Vracíme se do hlavního města amerického státu Massachusetts. V druhé a závěrečné části článku o improvizačním undergroundu v Bostonu se podíváme do kuchyní dalších klíčových představitelů a představíme si materiální kulturu, jíž tato scéna vytváří.
Lokální vydavatelství
Dostat svou hudbu „ven“, aby byla slyšena, je nepochybně klíčovou záležitostí pro jakoukoli skupinu hudebníků, kteří mají co říci (i těch, kteří, jak tomu mnohdy bývá, nemají co říci vůbec nic). Vydavatelství, obzvlášť ve spojení s lokalitou a místním publikem, obecně patří k nejdůležitějším hybatelům hudebních scén. Fyzický objekt (kompaktní disk) s informacemi (seznam skladeb, poznámka v bookletu) totiž spojuje kapely, skupiny i jednotlivce různých estetik a hudebního zaměření způsobem, který by jinak byl stěží myslitelný. V roce 1998 právě tohle učinil bostonský label Sublingual Records: vydal album Boston Underbelly – Music From The City Of Revolution a definoval tak jádro bostonské okrajové hudební kultury.
Každý zařazený umělec nebo skupina měl na albu prostor deseti minut – dostatek času na to představit nejrůznější dimenze své hudební tvorby. Hudba obsažená na Boston Underbelly sahá od free improvizace (např. Saturnalia, Binary System) až k elektronickým dílům Andrewa Neumana. Nějakým hlukem na album přispěl i Thurston Moore, který v té době v oblasti Bostonu zrovna žil. Další skupiny se rekrutovaly z řad avantrocku i bizarního folku.
Tuto ustavující kompilaci následovala další alba. Značka Sublingual, vedená Jonathanem LaMasterem, vydala dlouhohrající CD Andrewa Neumana a skupiny Saturnalia. Objevily se i další labely, například Tautology a mnohem úspěšnější a životnější Intransitive Recordings (založený v 1997 sice na Floridě, od roku 1998 ale již sídlící v Bostonu). Intransitive Recordings ale není jen nezávislé vydavatelství, ale i magazín zabývající se experimentální, abstraktní i jinou těžko klasifikovatelnou hudbou. Za značkou Intransitive stojí Howard a Ashley Stelzerovi a v jejich katalogu nalezneme bostonské hudebníky, jako je John Hudak, nmperign a Jason Lescalleet, i nahrávky projektu Kapotte Muziek Franse De Waarda.
Jason Lescalleet
Při průzkumu hmotné kultury, jíž po sobě zanechal bostonský underground, narazíme i na jméno Jasona Lescalleeta, muže, který se díky průzkumům na poli hluku, soudobé kompozice a minimal electronics za použití občas zastaralých technologií ocitl v poněkud nepravděpodobné pozici „noisera koncertujícího pravidelně po celém světě.“ Howard Stelzer popisuje začátky bostonské scény v druhé polovině devadesátých let i to, jak se s Lescalleetem, důležitou postavou hlukovější části tamního undergroundu seznámil.
„Poprvé jsem se s Jasonem setkal v roce 1998. Oba dva jsme v tu dobu navštěvovali RRRecords na Lowellově, kdy jsme jen mohli, nakupovali desky a snažili se uslyšet tolik noisu a experimentální hudby, kolik jen šlo. Bylo to pro nás oba formativní období. Právě jsem se přistěhoval do Bostonu a začínal se seznamovat s hudebníky a umělci z Nové Anglie. Moje vlastní hudební tvorba se rychle vyvíjela a Jasonova zrovna tak. Opustil rockovou scénu – byl zpěvákem ve skupině Medicine – a začínal si hledat novou cestu v oblasti elektroniky a magnetofonů. V sobotu odpoledne jsme se vždycky potkali v obchodě s deskami a pak seděli v kabině jeho náklaďáku a poslouchali pásky s tím, na čem zrovna pracoval. Bájili jsme o všech těch deskách, které jednou nahrajeme, ale nebylo nám úplně jasné, jak se k tomu z pozice, ve které jsme byli, dostat.“
Od dob žvanění v Howardově autě uplynulo několik let a Lescalleet si řadou pozoruhodných alb vydobyl pozici jednoho z nejzajímavějších noiseových umělců. „Používá páskové magnetofony, aby zkoumal texturu lo-fi analogových zvuků a přirozené projevy starých pásků a zastaralé techniky,“ popsal jeho tvorbu výstižně Keith Fullerton Whitman. „Má své místo ve stále se rozšiřujícím seznamu hudebních / producentských mistrů, jejichž um přepracovávání, kolážování a masteringu dostupného materiálu je stejný jako jejich schopnost původní tvorby nebo spolupráce na ní.“
Lescalleetovo nejnovější album pro Intransitive se jmenuje This Is What I Do a navazuje na dva starší tituly vydané u Erstwhile: na Forlorn Green (2001, s bostonským trumpetistou Gregem Kelleym) a na The Breadwinner nahrané s Grahamem Lambkinem. Jak se zdá, další dva erstwhilovské tituly jsou na spadnutí, totiž duo s bostonským Bhobem Raineym a sólová nahrávka pro sérii Erstsolos.
James Coleman
Mezi jmény, která jsem v tomto dvoudílném článku zmínil (Greg Kelley, Bhob Rainey, Jason Lescalleet, Lis Tonne, Vic Rawlings), nesmí chybět hráč na theremin James Coleman. K jeho četným aktivitám na poli bostonského undergroundu patří hraní v šestičlenné improvizační skupině Saturnalia, v undr quartetu (zmíněném v minulém díle) a v BSC. V následujícím klipu všichni tihle lidé plus Howard Stelzer z intransitive Recordings hrají pod hlavičkou BSC.
Ačkoliv je jeho hra je ve srovnání s možnou hlasitostí a expresivitou thereminu spíše zdrženlivá, Coleman se nevzdává rychlých a subtilních gest, která si dokážou doslova podmanit posluchače. Jeho zdrženlivost dobře zapadá do redukcionistického improvizačního stylu BSC a vůbec bostonského undergroundu (samozřejmě s výjimkami v podobě explozivního hluku několika nahrávek Jasona Lescalleeta).
Na závěr
Hudební scény samozřejmě nemusí být svázány s jedním místem, i když to, jak se zdá, v určité chvíli pomáhá jejich vývoji. Geografie a především vzájemná blízkost a s ní spojená možnost interakce jednotlivých klíčových hráčů byly ve vývoji bostonského improvizačního undergroundu v devadesátých letech klíčové. V posledních několika letech se mnozí z těchto hráčů odstěhovali na jiná místa USA, navzdory tomu ale zůstávají „součástí scény“. A stále přítomná je i fyzická a materiální kultura scény: společná alba, vystoupení a turné. Jinými slovy, stále živá bostonská scéna už dávno přerostla hranice Bostonu.
Přeložil Petr Ferenc
