Troum + Aidan Baker: Nihtes Niht
Alone At Last (https://alone-at-last.com)
„Hudba by měla být soundtrackem k opuštěným ledovým zvukovým krajinám… když stojíte na širých, pustých, nelidských místech a cítíte se ztraceni, přesto stále stojíte na ledu…“ Touto poněkud matoucí citací vytrženou z kontextu Baraky je uveden drone ambient – noisový výsledek spolupráce mezi německým duem Troum a kanadským multiinstrumentalistou Aidanem Bakerem. Enigmatický název alba Nihtes Niht pochází ze středověké indogermánské řeči, do dnešní němčiny se nedochoval. Znamená „Nic z ničeho“. Stejnou etymologii mají i názvy jednotlivých, v průměru čtvrthodinových, kompozic, označující čtyři světové strany: Sunt, Nort, Westan a Ostan.
Spíše než agorafobií z otevřené ledové krajiny zející bezbřehou prázdnotou mě atmosféra alba skličuje uzavřením do jakési temné kobky s pečlivě utěsněnými dvěřmi i okny, v níž pomalu dochází vzduch a s ním i naděje. Úvodní skladba Sunt napovídá, že se může jednat o komoru v podpalubí liduprázdného ledoborce, brázdícího vody za polárním kruhem. Zpoza tlustých stěn rezavého podpalubí se ozývají ostře řezavé syntezátorové zvuky ledových ker troucích se o plášť lodi, do nichž se prolíná skřípění kovových spojů, totiž zpětné vazby Bakerovy elektrické kytary. Pod vším tím se valí hluboký, mrazivý dech nekonečného, černého oceánu.
Existují různé druhy temnoty, v tomto případě se jedná o temnotu pohlcující a obkličující, která jakoby na Vás tlačila ze všech stran nepopsatelnou a neviditelnou silou, jež tak komoru činí každým okamžikem stísněnější a atmosféru desky sugestivnější. V úvodu druhé kompozice Nort se ozývá sténání metalických hlasů, které se vrací s ozvěnou mezi stěnami ledovců. Podevším se v pravidelných amplitudách vlní mohutný basový drone, jen z jeho rezonancí je cítit, jak zvenčí hýbe celým kolosem. Vzdálené sténání syntezátorů a zpětných vazeb řídne, přichází spíše v jednotlivých poryvech nabývajících na intenzitě a hrozivosti.
Zdaleka nejponurejší částí alba je však následující Westan, v jehož úvodu jakoby do mrazivé tmy vstupoval kontrastní element – sálající plameny ohně se prolínají s lidským nářkem, který vystřídá repetice několika zpomalených slabik, stlačených a zkreslených až za hranici rozeznatelnosti a lidskosti. Tato smyčka slouží jako, v rámci alba, ojedinělý rytmický prvek. Zlověstný hlas vyznívající jako hlasité výčitky svědomí místy přechází v démonický smích a nadevším běsní vazbící kytarová bouře. Plamen postupně vyhasíná a sténání utichá. Závěrečná skladba – Ostan – je naopak tou nejsvětlejší, či spíše nejméně temnou na celé desce. Do místnosti pootevřenými dveřmi proudí vzduch a škvírami v oknech proniká světlo. Jeho paprsky ovšem nejsou příjemně hřejivé, jde spíše o ostré, oslňující a chladné světlo.
Výsledek spojení Troum a Baker je poněkud překvapující. Tvorba Troumu je často postavena více na samplech útržků řeči či latentních rytmů, na něž se nabalují atmosferické plochy syntezátorů. Podobně pracuje i Aidan Baker – nosné rytmicko-melodické smyčky vyluzuje především ze svého hlavního nástroje – elektrické kytary – a příležitostně se doprovází i vlastním zastřeným vokálem a umně pracuje s pozvolnou gradací skladeb. Naproti tomu hudba vzešlá z této spolupráce jakoby plyne v určitém bezčasí a i prostorově je tak neukotvená, nejasná a potemnělá, že v ní lze jen těžko hledat nějaké kontury, natož pevný bod. Zkrátka se v ní není čeho chytit, což, přihlédneme-li k názvu desky, je možná právě to, o co autorům šlo – utopit posluchače, jenž ještě před necelou hodinou stál osamocen na ledové kře, v mocném proudu nekonečných, ledových vod.
Za zmínku ale stojí i provedení obalu desky vydané v limitované edici pěti set kusů. V útrobách rozkládací „leporelovité“ papírové krabičky se nachází jedenáct pohlednic s abstraktními obrazy umělce Stase Muklinova, na nichž kombinovanými technikami ztvárnil své imprese z poslechu Nihtes Niht, a které tak mají posluchačům poskytnout určité indicie pro rozvíjení svých vlastních interních vizualizací při poslechu této desky.
