Tvrdý/Havelka: U nás v garáži
Polí5/Indies Happy Trails (www.poli5.cz; www.indiesrec.cz)
Multiinstrumentalisté Martin Tvrdý (Hůla, Bonus, Karel Mojžíš a bůhvíkolik má ještě dalších inkarnací) a Václav Havelka (frontman Please the Trees) s největší pravděpodobností netušili, jak rozličné reakce může jejich společná deska vyvolat. Na vánoční trh je vrženo CD i vinyl, download jede a komentáře houstnou v mediální a sociální virtuální realitě i po hospodách. Důvod se zdá být v době recyklace všeho možného poněkud banální. Tvrdý a Havelka na svém společném albu U nás v garáži nahráli občas nové verze skladeb, ale častěji spíše až originálům ještě vzdálenější reinterpretace textů českých kapel především z éry osmdesátých let, z tehdejšího undergroundu, punku či new wave, jako jsou Psí vojáci, Dybbuk, Plastic People of the Universe, Michaes’s Uncle, Soubor tradičního popu a další.
Povedlo se jim to jednoduše skvěle. Album má od začátku silnou a snadno nakažlivou atmosféru a je až zarážející, jak trefně působí většina textů v dnešní době, přestože vznikly o několik desítek let dříve. Je to nějak archetypální a přirozené, že se podobné pocity dostavují v nějakém věku každé generaci? Že to evokuje i obdobný společenský vývoj? A posluchač si může snadno pokládat i další otázky, například typu: Musí to být opravdu tak, že se každá generace snadno ztotožní se zkušeností se “zkurveným režimem” v mládí? Se zkušenosti se lží? S momentem, kdy vstoupí do života drogy? S pocitem, že “svět se posral”? Jak dlouho uspokojuje populární hudba své konzumenty stále obdobnými sděleními? Otázek je zajisté ještě mnoho dalších a všechny jsou těžko zodpověditelné, protože směřují dost hluboko. Tyto otázky deska U nás v garáži pokládá posluchačům občas přirozeně, jindy rafinovaně, vždy účinně.
Pozoruhodné je přitom také sledovat reakce posluchačů, které jsou zřejmě bohužel poměrně jasně generačně rozvrstvené. Někteří tuto nahrávku striktně shodili ze stolu, protože (zjednodušeně) na první autory a interprety těchto textů zkrátka “nikdo nemá” (popřípadě dokonce proto, že “bigbít” je víc než elektronika). Jiní tento vývoj respektují a jsou spokojeni, že dílo jedné generace má snahu někdo šířit a propagovat dále. Pak tu máme ovšem také generaci, které už původní kapely nic moc neříkají, k níž se pravděpodobně počítají i autoři samotní, ta je logicky nejméně konfliktní. Ale je tu už i generace, která nenabude přímou zkušenost ani s Psími vojáky, ani s Plastiky, ani s Please the Trees, ani s Bonusem a možná skoro ničím z toho, co tvoří současní třicátníci. Stejně bude nějakou hudbu pro svůj život také potřebovat a vytvoří tak mimochodem i další skulinky pro další emise minulosti či diskutované aktualizace. Zpět ale k desce samotné.
Od úplného začátku se na nás valí texty nebývalé síly (Stanko, pak Ducháček, pak Hrdinové nové fronty). Melancholická elektronika je funkční, výrazově vyzrálá a intimní, příjemně se pojí s party jemnějších kytar a dalších strunných nástrojů. Ztotožnění s celým obsahem tu snadno najde nejen vrstevník autorů. Jako čtvrté na nás čekají proslulé Žiletky Filipa Topola, jejichž nová verze je emblematická i pro toto album. Oproti Topolově “punkovému” klavírnímu stylu tu máme precizní elektronické klávesové party, oproti rozervanému rockerskému hlasovému projevu Filipa Topola tu máme čistě ladící delayovaný falzet. Celkový prožitek z této písně je stejně silný u původních Psích vojáků i na této nové desce, jen je potřeba na něj nastavit pokaždé malinko jiné receptory. Mužský falzet byl vždycky poněkud mimozemsky působící vokální projev, ostatně toho jsou plné celé dějiny operních rolí pro tento hlas i jeho zjevení se v hudbě populární. Topolův text zaznívá hlasem, který často patřil v evropském umění nadlidským bytostem, andělům, bohům, ale i tvorům komickým, takže fanoušci Psích vojáků si mohou s klidem oddechnout, že je vše vlastně stále tak, jak má být. Havelka tu přitom na celé písňové kolekci předvádí velmi zajímavou škálu hlasových barev a s detaily ve výrazu si umí pohrát opravdu precizně.
Přesahy do dalších žánrů přicházejí nečekaně avšak o to přesvědčivěji. Co ty jsi zač? je skvěle provedené futuristické blues hudebně, zvukově i textově, přitom nezapomíná na nic z historie žánru. Sbohem a řetěz v tradičnějším folkpopovém provedení opepřeném synťáky a vší producentskou péčí se dostal do té raritnější situace, kdy drží pohromadě více než původní verze.
Oproti streamu, obsahuje CD ještě sedm bonusových skladeb pocházejících ze soundtracku k filmu Listopad režiséra Garyho Keithe Griffina (https://listopadfilm.com/synopsis.html). Tady jde o hudbu Milana Hlavsy a kapely Garáž, využívající také samply původních nahrávek i repliky či dialogy filmových postav. Nějak velmi překvapivý moment tu sice nečeká, avšak jako zdroj osobitých atmosfér je to série docela výživná, disciplína soundtracku se tu zkrátka citlivě ctí.
U nás v garáži nabízí totéž co většina dobrých desek. Lze si ji oblíbit, lze si ji zpívat, úryvky si můžeme dlouho opakovat v hlavě, ať už chceme nebo ne, někoho z nás může naštvat a někdo z naštvaných může takové pocity i ventilovat dál. Jak je pro produkci Martina Tvrdého dlouhodobě zvykem, nabízí si i tady také rafinovaný bonus v případném prožitku jisté nostalgie či možnosti zamyslet se nad pocity nostalgie jako nad jevem samotným.
