Zkrátka vyprázdním mozek…
Japonský kytarista Uchihashi Kazuhisa umí být kritický k Japoncům i k lidem na scéně improvizované hudby. Proti programové uměřenosti a soustředěnosti spojované s japonskými redukcionistickými hudebníky staví emoce, i když to občas znamená „hrát jako šílený.“
S Uchihashiho hudbou jsem se poprvé naživo potkal v roce 2004 na festivalu Uchiage, který se konal v Berlíně a Vídni, vždy po tři dny. Zážitek to byl nevšední, na pódiu se během tří dnů objevila spousta jmen, která hýbala scénou volné improvizace. Festival Uchiage byl totiž z určitého úhlu pohledu jakýmsi vyvrcholením tzv. redukcionismu (někdy popisovaného jako „super minimal music“), který v Japonsku nese označení onkjó či onkjókei, což se dá přeložit jako „lidé, co si hrají se zvukem“. Během festivalu vystoupili hudebníci jako Radu Malfati, Robin Hayward, Kai Fagaschinski aj. a z japonských Otomo Yoshihide, Sachiko M., Taku Sugimoto, Toshimaru Nakamura a mnoho dalších – včetně Kazuhisy Uchihashiho. Když jsem vzpomínal na tento festival, kdy se mi každý den podařilo usnout (zkuste šest hodin poslouchat skoro ticho – kdykoli si někdo objednal presso, stával se kávovar invazivním sólistou), byl jsem překvapen jeho ostrým odmítnutím tohoto „hnutí“. Uchihashi doslova řekl, že tuto hudbu nenávidí. Tím začal náš rozhovor leckdy komplikovaný jazykovými a jinými kulturními nedorozuměními.
Tzv. redukcionismus na scéně volné improvizace byl (a pro někoho stále je) důležitým mezníkem pro vývoj této scény; zásadním způsobem např. ovlivnil elektroakustickou improvizaci. Mnoho japonských hudebníků v tom sehrálo klíčovou roli. Myslíte, že je možné popsat důvody, proč zrovna japonští hudebníci? Co si o této scéně myslíte dnes?
Nikdy jsem se o tento proud nezajímal. Lidé říkají, že Japonci dali toto hnutí do pohybu, ale já jsem byl vždy naprosto mimo něj. Vlastně tu hudbu nenávidím. Není to hudba! Jistě, japonská tradiční hudba má v sobě množství prostoru, ale to není totéž jako v superminimalismu.
Přesto jste se zúčastnil festivalu Uchiage…
Ano, byl jsem tam a Uchiage bylo něco jako vyvrcholení tohoto proudu, nicméně jsem se tam cítil naprosto izolovaně. Taky mi pak lidé říkali, že moje hraní tam představovalo určitou úlevu od hudby onkjó. Možná vám připadá onkjó jako část alternativního hnutí na scéně improvizace a z tohoto hlediska je to zajímavý fenomén, ale pro mě to vždy znamenalo nudu spíš než hudbu. Většina hudebníků z onkjó scény nikdy nehrála hudbu jiným způsobem, dělají stále jenom to samé. Moc se zaměřují na jednu věc, je to lpění. Řekl jsem předtím, že to nenávidím, ale to není správný výraz. Řekněme, že mě tento způsob hraní nezajímá. Improvizace znamená hledání neznámého v sobě. Improvizátoři mohou hrát s kýmkoli, ale hráči z okruhu onkjó nikdy nechtěli hrát s lidmi vně onkjó. Stále hrají s těmi stejnými lidmi. Jsou tak uzavření… Možná se chrání navzájem. Nechtějí se nechat zničit jinými lidmi.
Myslím však, že totéž se dá říct o mnoha jiných proslavených hudebnících, o kterých se tvrdí, že jsou skvělí improvizátoři. Tak například Peter Brötzmann při všech zhruba šesti koncertech, které jsem viděl, hrál z drtivé většiny stále stejným, atakujícím způsobem, který se dá jen těžko popsat jako komunikující, nebo vašimi slovy „nacházející v sobě něco neznámého“. Sám jste s Brötzmannem hrál, jaký jste z něj měl pocit?
Věřím, že Peter je dobrý improvizátor. Když jsme spolu hráli v duu, měl svůj saxofon bez mikrofonu hned vedle mého ucha. Hudebně hraje stejný styl po dlouhá léta, ale myslím, že hraje niterně. Myslím, že cítí, jak k němu tečou emoce a energie druhých lidí. Vychází to z mé zkušenosti. Když jsme hráli spolu: vůbec jsem si nepamatoval, co jsem dělal. Jeho energie byla pro mě moc silná a já vůbec nedokázal hrát svoje věci. Já jenom co nejupřímněji reagoval na to, jak silnou vášeň mi dodával. Tehdy jsem pochopil, že hudba nikdy nebude silná, pokud se bude hrát radikálně uspořádaně. Po koncertě byl prý moc rád, že si se mnou zahrál, ale já byl vyčerpaný a nedokázal jsem říct, jestli to byl dobrý, nebo špatný koncert. Zůstala mi jen silná emoce. A to je velmi důležité – neměli bychom poslouchat hudbu jako styl. Pokud vás nebaví, jak hraje, prostě vás nebaví jeho hudba. Ale nadále zůstává skvělým improvizátorem.
Co takový Derek Bailey? Taky hrál pokaždé podobně. Než jsem s ním hrál poprvé, myslel jsem si, že hraje to samé s kýmkoli. Ale když jsme spustili, silně jsem cítil, že skutečně reaguje na to, co hraji já. Bylo to s ním opravdu skvělé. On totiž nikdy nepředjímal, co budu hrát, mohl jsem dělat, co jsem chtěl. Proto byl skvělý improvizátor. Byl naprosto otevřený hudbě. Ale možná, že Peter není pokaždé tak dobrý improvizátor, občas hraje jako šílený…
Vnímám improvizaci jako aktivitu, způsob hraní, kde by měl hráč brát v potaz nejen ostatní hráče, ale i prostor. Také publikum hraje důležitou roli, protože dochází k jakési energetické výměně. Snad každý improvizátor může potvrdit, že někdy vám publikum energii vrací, cítíte to, po koncertě jste nabitý, jindy jako by energie někam zmizela, jste vyčerpaný.
Souhlasím s tím, že dochází k výměně mezi hráči a publikem. Hrát bez publika již pro mě nemá cenu, sám už ani nezkouším. Vždy když hraju, je to pro lidi, kteří přijdou na koncert. Nemluvím ale o reakci publika. V Japonsku lidé moc nereagují. Jsou tiší a koncentrovaní. Někteří hudebníci jsou zvyklí dostávat i velkou fyzickou reakci, jako třeba pro hardcorové kapely je naprosto normální silná reakce publika. Mí přátelé z kapely Melt Banana říkali, že oproti evropskému turné, kde byli po několik týdnů zvyklí na výraznou fyzickou reakci, byli po koncertě v Japonsku velmi vyčerpaní.
Co je pro vás osobně na improvizaci důležité?
Znervózňuje mě čas. Když jdu hrát, mám vždy strach, že ze sebe nebudu schopen nic dostat. Jak jsem říkal, improvizace je nacházení neznámých momentů v sobě samém. Improvizujeme‑li s někým, musíme být připraveni na cokoli. Neměli bychom od spoluhráče očekávat nějaké konkrétní věci. Hrajeme‑li upřímně, veškeré těžkosti zmizí. V takovém případě naše rozdílnost přispívá k tomu, aby byla hudba víc vzrušující.
Znamená to, že při každém koncertu zkoušíte hrát, jako kdyby to bylo poprvé? Neopakovat se a dolovat ze sebe něco, co jste nikdy nehrál, něco nového?
Přesně tak, protože je tak těžké udržet život v neustálé improvizaci. Mívám takový strach, že v sobě nenajdu nic… Ale naště stí vždy něco čerstvého najdu.
Jak to děláte?
Zkrátka vyprázdním mozek a hraji upřímně. Před hraním nemyslím na nic, ani na to, čím začnu.
Vnímáte improvizaci jako dó, tradiční japonský koncept cesty života, jejímž cílem je jisté osvobození člověka? Kdy nepřemýšlí, jestli během hraní zahraje staccato, či legato, forte, či piano, nebo při kaligrafii (šodó) během kreslení/psaní nepřemýšlí o tom, povede‑li tah sem, či tam, anebo při cestě meče (kendó), jestli sekne zprava, či zleva. Jednoduše řečeno, kdy racionální myšlení a rozumové rozhodování nehraje prim?
Ano, je možné říct, že mým „dó“ je improvizace, i když nevím, nakolik je můj způsob života spojen s japonskými tradicemi. Ale nepopírám je, protože prostě jsem Japonec. Nechci být v myšlení a rozhodování radikální. Toto je pro mě způsob myšlení zcela opačný než improvizace. Možná se nehodím pro život v současném světě, ale to taky neznamená, že bych chtěl žít přírodně. Pro mě jsou rozhodujícím impulsem, abych se do něčeho pustil, pouze emoce.
Pro komunikaci s druhým pro mě nejsou důležitá slova. Jistě pomáhají, ale mě zajímá spíš přístup. Při hraní není potřeba jediného slova. Takové situace mám opravdu rád, stačí jen hrát a nic neříkat. Hrajeme různými jazyky, ale lze cítit, že spolu mluvíme. Tohle je myslím dobrý příklad: Představme si pár. Když toho žena očekává od muže moc, muž se s ní necítí dobře. Ideální je, když si dají navzájem svobodu a nesnaží se mít jeden druhého příliš pod kontrolou. Lidé by měli akceptovat vzájemnou rozdílnost. Každý člověk je jiný a přemýšlí jiným způsobem. Nejnudnější páry sdílí stejné myšlenky drtivou většinu času. Jsou to obdobné bytosti. Když jsi improvizátor, vybereš si ženu z jiné sféry. Je pak mnohem těžší s ní být, ale je to mnohem více vzrušující. V Japonsku lidé nechtějí v životě moc improvizovat. Mají rádi život v organizované společnosti. Je to tak pro ně pohodlné. Ale v současnosti zjišťují, že jim nikdo pohodlí nedá. A začínají improvizovat.
Proč jste odešel z Japonska a přestěhoval se do Rakouska?
Byla to čistě osobní věc. Nepovažuji Japonsko za vhodnou zemi pro výchovu své dcery. Také nechci pořád zůstávat na stejném místě, možná, že časem se zase přestěhuji jinam.
Myslíte, že váš způsob života jako improvizátora nějak formuje vaši dceru?
Myslím, že ano. Improvizuje pořád. Improvizace je také její život, učí se z ní mnoho skvělého.
Vaší nejdéle fungující kapelou je trio Altered States, celou dobu funguje na improvizační bázi?
Začali jsme hrát v roce 1990. Bubeník přišel z jazzové scény, basista hrál hlavně rock a funky. Rozhodl jsem se spojit tuhle kapelu v jednoduchou kombinaci – kytarové trio je velmi jednoduchá a častá kombinace. Proto mi přišlo lákavé zkoušet nové věci v téhle formaci. Jsme plně improvizující kapela, ale je pravda, že jsem měl období, kdy jsem pro Altered States skládal kompozice, protože jsme se dostali do fáze, kdy jsme se znali až moc dobře a já potřeboval něco čerstvého. Dneska už to nedělám, neboť každý z nás se pohybuje ve vlastních, naprosto odlišných projektech, a to přináší svěží nápady samo. Budeme hrát až do smrti, pakliže neztratíme energii, vášeň pro hudbu a nové nápady. Mám je moc rád.
Ještě dříve jste však začal spolupracovat i s divadelním souborem Ishinha.
Soubor Ishinha jako taneční společnost vznikl před čtyřiceti lety a původně byl zaměřen na butó. Ve druhé polovině 80. let změnili způsob vyjadřování a v té době jsem se k nim přidal. Zpočátku jsem hrál jen free music, někdy v roce 1989 mě ředitel požádal, abych pro ně složil hudbu k vystoupení, kde už začali pracovat i se slovy. Zkusil jsem tedy více rytmický přístup, a to je vlastně faktický počátek naší dodnes nepřerušené spolupráce. Každý rok vytvoříme nové představení. Soubor je často zván mimo Japonsko a já vždy jezdím s nimi. Proslavili se též svými scénami pod širým nebem, u nichž většinou trvá tak měsíc, než je postaví. Sami si staví vlastní divadlo, což je v Japonsku dost výjimečné, ale kdybyste si to nechali postavit od profesionálů, nedoplatíte se. Podílejí se na tom i herci. Je to opravdu nezávislý divadelní spolek. Velmi rád s nimi spolupracuji. Každý se podílí proto, že ho to baví. Jsou blázniví a skvělí.
Patříte mezi několik málo hráčů na originální nástroj Hanse Reichela zvaný daxofon, jak jste se k němu dostal?
Setkal jsem se s Hansem Reichelem v roce 1990 v Japonsku a hráli jsme spolu. Pro mě platil za nejkreativnějšího improvizátora, protože si sám vyráběl nástroje, to je sen každého improvizátora. Opravdu zbožňuju zvuk daxofonu. Jsem kytarista, který závidí saxofonistům a zpěvákům, že mohou do hry vkládat víc lidskosti. Daxofon je pro mě organický nástroj, proto jsem na něj chtěl hrát, ale trvalo několik let, než jsem jej získal, jelikož Hans nikdy nevyrábí na kšeft. Při hraní na daxofon se cítím mnohem primitivněji, jeho zvuk je velmi vzdálený běžně známým hudebním zvukům. Po zkušenosti s daxofonem vnímám kytaru jako velmi radikální nástroj i přesto, že ji nepoužívám radikálně.
Říkáte, že závidíte zpěvákům, v devadesátých letech jste hodně spolupracoval s vokalistkami jako Shizuru Ohtaka či Haco, v roce 2002 jste vydal album s Shelley Hirsh se kterou spolupracujete dodnes. Čím je pro vás zpěv a hlas tak přitažlivý?
Zpěv je nejjednodušší způsob hraní. Prostě mám rád písničky, ale neumím dobře zpívat. Proto velmi rád spolupracuji s dobrými zpěváky. Někteří se věnují spíše popu, ale mně je úplně jedno, jestli je to pop nebo volná improvizace. Soustředím se pouze na to, zda jsou dobří, či nikoli. Mým snem je vytvořit dobrou písničku s dobrým zpěvákem.
Výběrová diskografie:
Hans Reichel, Fred Frith & KU: Stop Complaining / Sundown (FMP 1991)
Altered States: Altered States (Zenbei, 1992)
KU: Guitar Solo (Zenbei, 1994)
John Zorn’s Cobra: Tokyo Operations (Avant 1995)
Ground Zero: Null & Void (Tzadik 1995)
Altered States: Altered States 6 (Zenbei, 1997)
Haco, Zeena Parkins, Samm Bennett & KU: Kam‑pas‑nel‑la (Innocent,1998)
Shelley Hirsch & KU: Duets (Innocent, 2002)
Yasuhiro Otani & KU: Mr. Summer Time (PaleBlue 2002)
Ned Rothenberg, KU & Samm Bennett: Are You Be (Animul 2002)
Ruins & KU: Ruins + Kazuhisa Uchihashi (F. M. N. Sound Faktory 2002)
Brett Larner, Joelle Léandre & KU: No Day Rising (Spool 2003)
KU & Tatsuya Yoshida: Improvisations (Magaibutsu 2005)
KU & Tatsuya Yoshida: Hercules’ Icy Club (Tone Industria 2005)
Altered States: Bluffs (Innocent, 2006)
Shibusashirazu Orchestra: Paris Shibu Bukyoku – Live at Maison de la Culture du Japon á Paris (Chitei 2008)
KU: Flect 2 – electronic guitar solo (Innocent, 2009)
KU & Mani Neumeier: Uchi mani deluxe (Innocent, 2010)
KANON (Aki Takase, Kazuhisa Uchihashi, Axel Dörner): Beauty is the thing (Doubtmusic, 2011)
https://homepage.mac.com/innocentrecords
Kazuhisa Uchihashi (nar. 1959, Ósaka)
Na kytaru hraje od svých dvanácti let, po školních pop’n’roll kapelách se začal vyskytovat v jazzových formacích. Od roku 1983 se plně ponořil do explorace volné improvizace. V roce 1990 založil trio Altered States, jež koncertuje dodnes po celém světě. V letech 1994–1997 byl členem Otomových Ground Zero. Hrál v mnoha dalších kapelách: First Edition, EQ, Triopunk, Stereodrom aj. Spolupracoval s lidmi jako Hans Reichel (díky němuž se stal hráčem na daxofon), Fred Frith, Tom Cora, Ned Rothenberg, Barre Phillips, Derek Bailey, Samm Bennett, Steve Beresford, Jon Rose, Zeena Parkins, Elliott Sharp, Eugene Chadbourne, Henry Kaiser, Charles Hayward, Han Bennink, Shelley Hirsch, Franz Hautzinger, Bobby Previte, Wayne Horvitz, Chiristian Marclay, Carl Stone, Tatsuya Yoshida a mnoho dalších.
Provozuje dvě vydavatelství: Innocent Records (původně Zenbei) a Psycho Records (spolu s Yoshimitsu Ichirakuem, známým i z Prahy z projektu Dora Video).
Složil několik skladeb pro film a množství pro divadlo, v letech 1996–2007 organizoval v Ósace festival Beyond Innocence a v neposlední řadě je činným tvůrcem audiovizuálních instalací. Eugene Chadbourne o něm prohlásil, že dokáže vyseknout riffy v různých stylech od rocku po country, stejně jako excelovat ve variacích na jazzové standardy.
