Vrstvené vlny hlubokých hrdelních vokálů vytvářejí hypnotické harmonie, které se rozléhají po celém prostoru meditativních kompozic. Phurpa na staroseverský způsob oživuje skryté atavismy.
Není těžké tvrdit, že hrdelní zpěv má na post-industrialně ritualistické scéně dlouhou tradici. S tibetským tantrickým chorálem experimentovali již italští veteráni Sigillum S na albech Hhhard (1986) a Bardo Thos-Grol (1987), zdá se však, že až Rusové Phurpa (činní od roku 2003) z tohoto typu zpěvu učinili hlavní stavební prvek své tvorby. Na obdobných základech jako legendární ruský ansámbl staví i Undirheimar, darkambientní projekt kanadského výtvarníka a severského šamana Chrise Undirheimara. Hluboký alikvotní hrdelní zpěv (možná vytvářený stejnou technikou rgyud-skad jako Phurpa) je tu obohacován o drony, melodie, dynamické bubny a jiné nástrojové prvky.
Nejnovější LP, nazvané simplicistně H, je věnované severské mytologické obryni Hel, spojené s runou Hagalaz, smrtí, podsvětím a moudrostí mrtvých i prastarých světů. Zatímco na jiných albech hrají nástroje aktivnější a prominentnější roli, na H ustupují více do pozadí, aby se ještě více rozezněl Undirheimarův hlas vibrující rozličné nejasné slabiky. Deska je tak hlavně tvořena táhlými i kolébavými melodickými vzorci vrstvených vokálů podpořených pomalými rytmy šamanského bubnu a chřestidla, konzistentním jemným dronem a občasnými dlouhými tóny píšťal. Primordialitu H pomáhá dotvářet primitivní produkce, zanechávající (a místy i posilující) dozvuky, čímž je dále evokována rozlehlost podsvětních říší.
H je rozděleno na dva přibližně dvacetiminutové úseky, Part 1 a 2. Nejedná se o žádná kompozičně hluboce promyšlená díla, ale o do velké míry improvizované skladby zaměřené na sílu přítomného okamžiku, mohly by být spojeny i v jeden celek. První část nás přivítá píšťalami postupně mizejícími do ztracena, po nichž se rozezní souhra dvou hlasů intonujících rozvláčnou melodii nadnášenou rytmy perkusí. Hluboká mručení se harmonicky přelévají do valivého dronu, k němuž se místy přidá i táhlé zapištění. Základní kontury této melodie postupně morfují do zploštění či větších kudrlinek podpořených další vokální linkou, kolem patnácté minuty však tato podmanivě hutná plocha utichá a mix ovládnou ozvěny píšťal variujících úvodní motiv. V závěru se plný zvuk objeví znovu s větší dynamikou a intenzitou, aby se po pár minutách vytratil do ticha.
Druhá část je uvedena pomalými údery šamanského bubnu, načež se připojí i pulzující drone a rychlejší vokální linky, jimž na ráznosti přidávají lehká dřívka i jednotlivá instrumentální zahoukání. Mručivé melodie se s občasnými tichými přestávkami volně střídají, jsou zmírněny i gradují a zesilují se, ve třinácté minutě pak znenadání celá textura vyjma hlubokých úderů mizí. Vydechnutí je však pouze krátké, postupně totiž vyvstane nová hra až čtyř hlasů v táhlejších a tišších polohách vytvářející harmonie s dronem, která nás navrátí do první skladby. Lehký chiasmus lze vidět i v dechovém zakončení, rekapitulujícím tóny samotného úvodu alba a oznamující konec ceremonie.
Na H si nelze vystačit s klasicky ambientním poslechem v pozadí, intenzita a multiplicita navzájem se překrývajících hlasů vyžaduje plné ponoření do rezonujících struktur. Přistoupíme-li na tyto podmínky, otevře se hypnotický svět primálního šamanismu, který ukazuje, že ambientní inspirace vikingským náboženstvím nemusí mít jen podobu folkového muzaku na motivy Wardruny, ale může zkoumat i jiná zákoutí.
Undirheimar: H
Black Mara (https://blackmara.bandcamp.com/)