- Inzerce -

Úsvit českých xenohitů aneb Blíží se stávka dýdžejů?

Nedávno jsem psal článek o fenoménu ženských angažovaných raperek, které se toho nebojí a jdou do boje proti kulturním předsudkům, rasismu či odporu k uprchlictví. Mezitím se něco obdobného pomalu stává běžným i u nás. Avšak na rozdíl od uvědomělých zahraničních interpretek jde v českých luzích a hájích o ideově pravý opak. Marginální diskotékovou polívčičku s nádechem peroxidu a silně xenofobním odérem.

Jedná se o dosud nepříliš známá pěvecká esa, svébytné vokalistky Olivii Žižkovou (42) a o generaci mladší Dominiku Myslivcovou (21) a jejich nové videa, která přednedávnem způsobila velký mediální rozruch. První song s názvem Evropo dýchej nám, bez větší erudice stran daného tématu – které však o to vehementněji propaguje – ustrašeně sděluje obavu i nenávist k muslimské kultuře a náboženství, které nás dle autorky, tak „masivně“ zaplavují. Druhý „odvážný“ hit Změnu tu my nechceme pak na oltář názoru staví šminky nebo svobodné právo žen rozhodnout, co si v naší „zemíííí“, vzít na diskotéku či na pláž. Nedoporučuje se tu tedy burky ani „hábity černý“.

Historicky obě zpěvačky pocházejí z podhoubí bulvárních magazínů a lascivních diskoték, ale zde se daly do služeb populisticky antiislámské rétoriky pánů Okamury či Konvičky, jenž je téměř výhradním podporovatelem podobně horlivých pomocnic proti jedinému nepříteli, který je (dle nich) nositelem zkázy naší Civilizace (které?). Hudebně i textově se pak tyto děvy dají coby ženské protějšky zařadit po bok pana inženýra ve výslužbě Aleše Brichty a národního ochránce pravé české kultury Tomáše Ortela. Pozitivní na tom je, že pokud to takto půjde dál, věřím, že se od této čistě iracionálně xenofobní notičky brzy odkloní i „umírnění“ odpůrci islámu.

Obě písně jsou zhmotněním jakési „všelidové“ islamofobie a xenofobie bez znalostí kulturních a reálií a historického kontextu a stávají se tak unikátním „uměleckým dílem“ nebo spíš dokonalým neo-brakem popkulturní vypočítavosti, kde se diletantismus střetává s potlačovaným nevědomím části národa a s davidovskou vychytralou snahou vydělat co nejvíc na dané politické situaci a společenském klimatu. Ani se mi nechce moc doporučovat klikat na odkazy, které těmto zpěvačkám přinášejí jisté zisky za proklik, což je zřejmě ten nejdůležitější důvod vzniku obou „reakcionářských“ xenohitů, jež zřejmě brzy rozboří nejednu noční diskotéku. Tyto „zásadní“ pokusy jsou v rámci české popkulturní scény nicméně natolik bizarní, že nejde jinak. Jako řešení problému navrhuji včasnou Stávku dýdžejů.

 

PS: Doporučuji taktéž založit Manzoniho cenu, která by nesla název jeho dnes už klasického výtvarného díla – Umělcovo hovno.


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.