Kánony, imitace, temné i hřejivé variace v křehké hudbě Hanse Abrahamsena.
Hypnotizující a znepokojivé tahy smyčců sul ponticello ve vysoké poloze, u kterých je v partituře předepsán povel „eisig“ a do toho vetkané jemné, ale nekompromisně se odvíjející klavírní téma. Začátek dnes již legendární skladby od Hanse Abrahamsena zkomponované v letech 2006-2008, skladby, o níž někteří mluví jako o klasice 21. století.
Výsostného místa v rámci svého hudebního vývoje i obecného diskurzu soudobé kompozice si je dobře vědom i autor, jenž se k materiálu svých deseti kánonů a tří intermezz pro komorní ansámbl pravidelně vracel i v následujících letech. Magické klavírní zaříkávání nad zamrzlými ozvěnami smyčců a dechů můžeme slyšet v orchestrálních šatech ve vokálním cyklu Let Me Tell You, zkomponovaném v roce 2013 pro Barbaru Hannigan. Paul Griffith, spisovatel a hudební publicista, tehdy vybral ze Shakespearova Hamleta všechny repliky, které rodák ze Stanfordu nad Avonem přiřkl Ofélii. Všech 481 slov Griffiths vzal a stvořil z nich poetický příběh o ženě trpící pro svou lásku k dánskému princi. V poslední části zpívá o tom, jak padá sníh, jak se snáší na zem, ale ona na něm nedokáže udržet zrak, radši půjde, půjde dál, protože nelze setrvat v okamžiku, vločka dopadá na zem a ztrácí se nám. Hudba i text těžkne nostalgií, dny dávno ztracené mizí v šerosvitu, ale je to odcházení krásné, estetické.
Ztráta, nedosažitelnost, zapomnění, taková jsou i témata opery Sněhová královna, premiérované v anglickém znění v Bavorské státní opeře v Mnichově těsně před vypuknutím pandemie v prosinci roku 2019. Gretu zpívala Barbara Hannigan, a hudba ze Schnee se zde rozprostírá na ploše celovečerní opery, v mnoha variacích, kompozičních i instrumentálních. Ta samá hudba, podobně jako ve Schnee, se objevuje často v diametrálně odlišných dvojicích, chaos a řád, symetrie a asymetrie, jin a jang. Tyto dvojice se až po skončení skladby skrze paměť a retrospekci mění v jeden komplementární celek. Dualita se odráží i v postavě Kaje. Dříve milý a jemný chlapec se stane obětí neštěstí. Střep z čarovného zrcadla zlého trolla mu spadne do oka a on teď kolem sebe vidí jenom špatné, zlé věci a sám se stává nenávistným a malomyslným. Pohádka i hudba ale není doslovná a nechává prostor pro imaginaci a tajemství. Připomíná mi to jiného tvůrce, režiséra Davida Lynche, který s tematikou podivně se doplňujících dvojníků – doppelgängerů – pracuje v průběhu celé své kariéry (velmi výrazně pak ve třetí sezóně Twin Peaks). Narážíme tak na rozporuplné protiklady, půvab se střídá s úzkostí, jemnost s drsností. Zatímco Canon 2a jako by ilustroval děti skotačící v čerstvě napadané bílé nadílce, v jeho dvojníku Canonu 2b nyní ve sněhu zlomyslně dovádí onen zlý troll z Andersenovy pohádky.
Vzájemná příbuznost, ale i vnitřní členění je v hudbě Hanse Abrahamsena až překvapivě rigidně sofistikované. Hyperspecifická tempová označení, změť kvintol, septol a dalších mnoha -ol, metrorytmické modulace, jejichž přísně logické odvíjení na několika úrovních mají občas za následky taktová označení typu 1/10 nebo 8/5 (Čtvrtý smyčcový kvartet z roku 2012), to vše klade na interprety nanejvýš obtížné nároky. Je skoro až nespravedlivé, že hudba přitom zní tak jemně, poeticky, nenuceně. Abrahamsen tyto kvality zdůrazňuje vlastním vyjadřováním. O svém díle hovoří pomocí vzletných metafor o fauně, flóře, počasí, umění. Také jednu zkusím: Abrahamsenova hudba je jako sněhová vločka. Z dálky a ve velkém množství je přirozená, jemná, prchavá. Pod mikroskopem je ale nanejvýš komplexní a symetrická.
Jak si s touto dvojakostí poradil soubor Lapland Chamber Orchestra, „nejseverněji položený profesionálního orchestr v Evropě“, a dirigent John Storgårds? I zde si můžeme pomoci s tématem dvojic a dvojníků. Existují totiž dvě profesionální nahrávky skladby Schnee. Ta první je z roku 2009 a nahrál ji ensemble recherche, těleso, pro které skladbu Abrahasmen vytvořil. Nová nahrávka je po stránce postprodukce celkově čistší, zvuk klavíru není tak výrazný jako u recherche a je věrnější zvukovému výsledku při živém uvedení. Ensemble recherche hraje pregnantně, ostře, osminky ve vysoké poloze odbíjí v prvním kánonu mechanicky, přesně jako hodinky. Finské těleso volí jemnější zvuk, ještě více sleduje celkovou křehkost a nestabilitu, což má za následky občasné výkyvy v přísné metrické logice díla, na druhou stranu více souzní s oním poetickým charakterem. Piana jsou ještě tišší a fortissimové výbuchy se nevyhýbají až romantickému gestu. Tyto rozdíly jsou patrné již v úvodním, nejdelším páru kánonu (pět párů se postupně zkracuje, v nejdelší dvojici má každý po osmi a půl minutách, v nejkratší ani ne dvě). V druhé dvojici kánonu je podstatně slyšet rozdílný přístup zvukových mistrů. V případě ensemble recherche se zesilují agresivní zvuky drnkání na klavírní struny, u lapland orchestra jsou vytáhnuty vlídné dechy. Nejvíc vyniká rozdíl mezi dvěma přístupy v rozháraném Canonu 4b: Zatímco chaos v podání ensemble recherche připomíná zmatenou vřavu a strkanici, Lapland chambre orchestra tvaruje subtilnější kontury, jako kdybychom se dívali na nesrozumitelné a přece uhrančivé barevné tahy na hutné, mnoha detaily oplývající abstraktní malbě.
Na Schnee začal Abrahamsen pracovat po desetileté tvůrčí krizi, při níž čelil vnitřním démonům a pochybám. Zní to jak klišé, ale poslech méně známých Bachových kánonů mu vrátil sílu a invenci. Zajímavé je, že i Schnee vyrostlo z Abrahamsenových vlastních dřívějších témat a nápadů. Ale zatímco v době před krizí šlo o pluralistické a kondenzované miniatury, z původního páru kánonů ve Schnee nakonec vyrostla monolitická, skoro hodinu trvající záležitost. Při bližším seznámení s tvorbou dánského skladatele přijdete na to, že i Schnee je miniatura, je to jeden krátký moment, natažený – zamrznutý – v čase. Abrahamsen se také celý život vrací k tématům přírody. Vedle sněhu je to les, Wald, který zpracoval v začátcích své kariéry a v posledních letech se k němu vrátil ve volné trojici skladeb. Hlavním stavebním kamenem Koncertu pro lesní roh, druhé skladby z této sestavy, je čistá kvarta, lovecký signál. Příroda Abrahamsenova světa je příroda minulosti a nostalgie. Má daleko od té dnešní, ohrožené klimatickou krizí, utlačované lidskou chamtivostí a všudypřítomností. Jsou to lesy Heineho a Goetha, je to sníh čerstvě napadaný za brzkého rána v bavorských hvozdech léta páně 1830. Příroda idylická a zidealizovaná, za níž možná jen občas prosvítá její dnešní temnější dvojník.
Poslouchání Abrahamsenovy hudby mě utěšuje, je to můj osobní hudební eskapismus. A proto si jdu Schnee poslechnout ještě jednou. Trocha toho úniku od dnešní reality směrem k pohádkovým sněhovým končinám neuškodí.
Hans Abrahamsen: Schnee
Naxos (https://www.naxos.com)