V. Guyvoronsky / N. Ahsan / D. Kucherov: Around Silence
John Wolf Brennan / Tony Majdalani / Marco Jencarelli: Pilgrims
Leo Records (www.leorecords.com)
Vyacheslav Guyvoronsky (nebo zčeštěně Vjačeslav Gajvoronskij) patří ke stálicím Leo Records; tento trumpetista náleží totiž k renomovaným ruským muzikantům, pohybujícím se mezi jazzem a nejrůznějšími výlety do jiných hudebních oblastí, nadto dokáže bořit hranice mezi přísně uměleckým pojetím a pobavením publika. Ve svém nejnovějším albu Around Silence se vrátil ke svému zaujetí indickou tradiční hudbou (viz kompozice z roku 1989) a přizval si ke spolupráci nekompromisního vokalistu N. Ahsana, ovládajícího i swarmandal, a tablistu a perkusistu D. Kucherova. Východiskem jim byl citát z Kabira: „Chcete-li pravdu, povím vám pravdu: Naslouchejte tajným zvukům, skutečným zvukům, které jsou ve vás.“ Bez ohledu na název je těch utajených zvuků v uvedené trojici až nadmíru, takže titul nevnímám jako směrnici ke ztišení, nýbrž ke zvnitřnění projevu. Výchozí zastřenost totiž proráží jak vehementně rozvažující, debatující, dychtící a vše překlenující trubka, tak meditativně zahlcující, piškuntálně rozestřený, až fanatický vokál, podpíraný tably.
Seznáváme, že kolem ticha může být pěkně zvučně hlučně, nejde však pouze o poblázněný dialog vokálu s některým nástrojem (Guyvoronsky si rád prostřídá trubku s flétnou), nýbrž o neformální promlouvání, zainteresovávající zvýrazňujícími výpověďmi, i když prezentovanými občas jakoby mimochodem. Celistvé sdělení ve čtyřech celcích mísí jazzové výtrtžnictví, tajuplnou propolcenost (nikoli rozpolcenost!), oslovující či oslavující mystičnost i atmosferickou halucinačnost, zabočující do zvukové svatyňovosti. Ale nebyl by to provokatér Guyvoronsky, kdyby ulpíval na prvoplánové vzývající rágovosti. Scambha totiž upomene zpěvně na Bobbyho McFerrina svou rozvernou eskapádovostí, kdy si vokál padá do noty s nástroji a přebíjí se s nimi do muezínovosti a běhuté třeštění a vřeštění, taneční špílcování, kulminující v tragikomické, až fraškovité nadsázce, vzbudí dojem Bollywoodu. Nástřelný rytmus, průbojná trubka s extatickými výštěky, fackovaná tabla, hrdelní soud(nost) hlasového humpoláčtění i hrouživé třaslavosti, celistvé cikcakové výbušnění ústí zcela bez obalu v terminátorsky pop-ulisticky proběsňovaném hroužení, zadrmlávání a divočivém rozparádění, oscilujícím mezi autentičností a stylizací. A tak je řeholničení i vybuzenost odzamykávána (neplést s odmykáním) do řádivé spádnosti a křížení zdánlivě neslučitelných elementů až do kypivé swingovosti. Což v závěru končí usmířením. Skutečně: těch čtyřiašedesát minut vás nenechá v klidu. Snad ani na vteřinu.
Podobné ladění má ostatně i album Pilgrims dalšího protagonisty labelu Lea Feigina – hudebníka mnoha tváří i velké tvůrčí potence – Johna Wolfa Brennana. Tentokrát se jeho spády vyžívají skrumáží neahasverských putování po lánech jak spirituálních meditací, tak geografických prozvučeností, a zabrousí do nejfrapantnějších zvukových valérů od hrací strojkovosti po vokální i nástrojové muezínství. Sám klavírista si přizpůsobuje klavír v několikerém využití, tedy coby arcopiano, pizzicatopiano, sordinopiano a tamburopiano a přidává k němu glockenspiel, indické harmonium, irské whistle, kalimbu, melodiku a další přídavné nástroje. Sekunduje mu vehementně kytarista Marco Jencarelli, který dokáže být prořezávaně vyostřený i probrnkávavě mutýrující, a Tony Majdalani, původem z Haify, který se nejen oddává etnickému perkusivnímu žíření od brazilského berimbaa přes další nástroje indické, indonézské, ale i švýcarské provenience, jako je darabuka, djembe, hang, udongo, bodhrán, kalimba a tak dále, ale vévodí některým poutním zastávkám svým hlasovým dervišstvím, zadrhávaně melodramatickým, šamanisticky zaříkávačským i zvukově habadějným.
Celá výprava těchto tří poutníků je rozdělena do tří oddílů, v nichž podstatné místo zaujímá sedm meditací, vztahujících se k osobám, jejichž fotogalerii najdeme v bookletu (například k sestře Theresii Raberger), a řádka dalších hudebních oáz, do kterých hudebníci vstupují řadou svobodných spolumonologů ve dvojicích i v triu, ale Brennan si nedá ujít ani několik sól, aby uplatnil křišťálovou jiskřivost i trylkující vbíjivost své hry. Hnacím motorem je klavír ostatně i jindy, ať už obletuje rozsochaté probrouzdávání či výtryskové dranžírování zadaných témat svých druhů nebo je se svým (mnohdy temperovaným) nástrojem v centru neustále rozrůzňované prodimenzovanosti, vtíravé burácivosti nebo posvátně zadumané zaroubovanosti. Jednotlivé peripetie nebývají završené, jedna komprovizace tak jakoby bezděčně navozuje druhou (návazně i provázaně), čímž vzniká dojem nedohlédnosti dálav (viz sirénové zvučení v čísle 11) nebo cestopisného líčení (The Storyteller). Propilovanost jednotlivých momentů v jejich prolnutí či naopak v antivazebnosti, ať už prismatem prosvišťujících obchvatů zamíří spíše do worldmusic (k níž samozřejmě nejvíc přispívá vokální cizokrajnost, vyjadřující nejrůznější pocitová vzedmutí od z(a)tracenosti přes ohrožení po konejšení) nebo k rockové háravosti (kytary) anebo k mystické zadumanosti, svědčí o sounáležitosti trojice ať v jejím trojvzlyku, proplouvávané nutkavosti či spočívání (viz motiv vody v Oasi) nebo ve vyvažování uvážlivé výbušnosti a olbřímí vtíravosti, což výsledně činí dojem zvukového procesí v tyglíku.
Tedy prodimenzovanost různorodá jako tento svět? Ale pozor! O Brennanovi už z minulých odvážně sesumírovaných projektů víme, že uznává určité mezní body: nikdy (si) nebude hrát vabank s obtížně vnímatelnou zašifrovaností, nepřekročí hranici jasné srozumitelnosti, řečeno ještě jasněji: vždycky dá přednost poslouchatelnosti před zásadním experimentováním. Což nemá být výtka, nýbrž konstatování hraničních závor. Před závěrečnou hravě laděnou rekapitulací si Brennan položí otázku: Bylo by v pořádku, kdybychom znova tento výlet nastartovali? Johne Wolfe Brennane, odpovidám, nikoli okamžitě. Dokud nevstřebáme celou brázdivou rozhudu tohoto putování, nebudeme se asi k albu vracet. Což neznamená, že to da capo nás nečeká v blízkém budoucnu.
