Bratislavan Valér Miko (1978, klavír, syntezátor, varhany, kompozice) funguje v různých projektech (například Nu ´Clear Trio) už od roku 2003 a projevuje téměř neprodyšnou osobní svázanost autora a interpreta. Tak je tomu i na albu s příznačným pojmenováním Vibrations, States, Emotions. Tentokráte jsou členy jeho Tria Tamás Belitza s elektrickou basou a Dávid Juraj Raši s bicími a navíc, a to důrazně, slyšíme i Ľuboše Brtáně s elektrickými kytarami. Osm skladeb v celkovém rozsahu téměř 70 minut, to je osm variant na hledání, vyhlédávání s romantizující expresivitou, odevzdanou momentálností i výpověďovou spontaneitou. Přestože jde tedy o jeden rukopis, spíše komorně nežli jazzově laděný, řekl bych dokonce niternostně zakomorňovaný, nevyznívá výsledný dojem zestereotypněně, má svoji tajuplnou atmosféru, kterou bych nazval pokojnou mírumilovností
Hned From Sunrise till Sunset navodí rozvážnou rovnodennost, se kterou klavír, spíše moravsky než slovensky naladěný, předsnídává s elegizující perlivostí, je potesklivěle vzrušený, což basa prohoukávavě dozvláštňuje a bicí povzbudivě konstatují. Od rozesvítávání přes znepoklidnění do šírání klavír vyvršňuje s meditativním nádechem a rytmika ho hermeticky obklopuje. Jak jsem naznačil: východiska jsou dána a nesetkáme se nikde s příkřejší protikladností. I v The Halo klavír žíří, nicméně s vehemencí vtrhne s bujarostí do základní poklidné melodie elektrická kytara, stáložárnost kytarového spění přetrvává smírčí excitace, odnostalgizování a popreludovávání až po zhutněné bouřnění (nikoli bouřliváctví!), podnícené vzmyky bicích, a když se kytara vesnoubí do klavíru, hudebníci znenadání utrhnou závěr.
Zákročně pozatajované a špetkově pozastírané (ná)měsíčnění se vyluní v At the Full Moon, leč neoblomně spěje do záchvějnosti. Bicí vydůrazňují tajemnou fluiditu skladby, kterou klavír opevňuje i záhy roztratí. Uprostřed kompozice nastává rozryv (bude tomu tak i při leckteré další příležitosti, že je skladba rozcupena do dvou odlišných celků), a následující nové nebo alespoň „zánovní“ hledačství okupují nepřeslechnutelné bicí, které prostřelkovávají klavírní zurčivou protěkávanost za balamutivého podpírání basy. Syntezátor tu není určující, zato klavír skladbu, ulpívavě uplývající, až úplňkově vydůrazňuje do závěru. Putovní rozbíhavé rozebírání charakterizuje oprávněně Up, Down & Up Again, bicí (před)určují jeho rytmičnost, ale šplhající klavír zdobí scenérii zpomalovaným i zase zrychlovaným zdobením, namáhaným i výtryskným, varhanově zavarhánkovaným a bicími burácivě odbíjeným či odhodlávaně podbíjeným. Vše se jeví horalsky zastřídmovaně, výstupně i sestupně, přemluvně i zatitěrňovaně. Záměnlivý dovětek pak téma doznívavě dopoví.
On the Roads je středobodem desky, jejíž celkovou podstatu vlastně tvoří cesty necesty. Piano je zde prohledávačsky obhlíživé, zalíceně zacílené a odhadovačně dohadovačné, což nám sice může připadat namátkové, ve skutečnosti však Miko neustupuje ze své průzkumné tvrdošíjnosti. Zato Towards the Presence odhalí probíravě zabíravou vstřícnost klavíru, podšramlovanou bicími. Tentokrát si můžeme ozřejmit hned předěly dva: ten první vede do větší rumrajovosti, odhodlávaně propádněné, druhý zlom v mluvnější poloze pak situaci zprůhlední, propátrává – co? odhaduje – co? odhaluje – co? Zpřítomňování současné chvíle, kterou Miko vždy zdůrazňuje? Zahrávání s ní? To nevyjasní ani bicí, které se zakotávají až do uminutosti pod syntezátorovým táhlým vinutím.
Avšak vyvrcholení se teprve blíží. Calm & Peaceful hlásá název předposlední skladby, a tak tomu skutečně je: pokojně a míruplně. S takovou úlohou se do hry vloží smyčové trio, sestávající z houslisty Jána Kružliaka mladšího, violisty Tomáše Čecha a violoncellisty Romana Harvana, který je odpovědný i za aranžmá. Klavír sice neustále dominuje, ale je patrné, jak mu spojení s něhyplným, odzbrojivým a cituplným smyčcovým triem svědčí. Celkové pojetí se totiž dobírá do nadnesené noblesy, svíravé i rozvíravé, jemně zjitřené a lahodně vstřícňující, libostně chlácholivé a prokouzlivě provázané. Tak je tomu i v závěrečné The Rise of Passion, kdy piano vždy znovu vhlédá do tématu a vyhlédá z něho či vyzývavě sonduje terén, podpořeno rytmikou. Ovšem když se do výtečné aranže zapojí lahodné cello a s ním i housle a viola, dochází k věru emotivnímu pozdvihování a zadíravému završování, které je zároveň zklidňující i znepokojivé. Melanž obou trií vytváří nerozborný celek, vyzařující umírněnou vášeň. I když pak adrenalin přece jenom stoupá a smyčce na to povlávavě reagují, vzrušení je opět spíše vnitřní, není vystavováno na odiv. Vše je tu nerouhavé, prohalivé, smířlivě spřízněnostní. Než aby vrcholilo, roztratí se někde v obzornu. A do obzorna tohoto kompaktu bude útěšlivé se znovu navracet.
Valér Miko Trio: Vibrations, States, Emotions
Hevhetia (www.hevhetia.com)