S Peterem Hammillem o neustálém znovuoživování.
Obětí pandemie nebyly jen přesouvané a rušené koncerty, ale i řada rozhovorů, které k nim vznikly a u nichž hrozilo, že nenajdou uplatnění. Po dvou letech většina z nich ztratila výpovědní hodnotu do té míry, že se již nevyplatí je ohřívat. Mezi výjimky patří i následující interview s Peterem Hammillem, ústřední postavou britské progresivně-rockové skupiny Van der Graaf Generator: za dva roky od pořízení nic stěžejní ze své výpovědní hodnoty neztratil. Van der Graaf Generator vystoupí v pražském Divadle Archa v pátek 13. května.
Od sedmdesátých let fungují Van der Graaf Generator v nepravidelném režimu, který charakterizují různé přestávky. Jak v takovém modu obvykle přichází rozhodnutí natočit desku nebo vydat se na turné?
To není nijak jednoduchý mechanismus… (smích) Z minulosti už máme dobře vyzkoušené, že kapele můžeme věnovat maximálně dva nebo tři měsíce v roce, pak to přestává fungovat. Ale ať už v tom roce máme něco domluveného nebo ne, pravidelně se v zimě scházíme. Jako přátelé, blízcí, jako kolegové. Chceme spolu trávit čas nezávisle na skupině, uvaříme si oběd nebo vyrazíme na výlet. A během povídání se samo vyjasní, jestli se spolu do něčeho chceme pustit, i jestli na to všichni máme dostatečné fyzické i psychické rozpoložení. Přeci jen nám už bylo sedmdesát…
Před rokem (tj. 2019 – pozn. autora) jsme se při takové debatě shodli, že chceme udělat turné. V tu chvíli se věci dají do pohybu. S trochou překvapení vždycky zjistíme, že je o nás stále zájem, a to je ten pravý čas propadnout panice. (smích) Vydat se v našem věku na turné není nic jednoduchého, je to už, jak se říká, výzva. A tak je to s námi co pár let pořád dokola.
Vaše kapela je vystavěná na neustále se prohlubujícím a vyvíjejícím se přátelství. Nicméně si dovedu představit, že právě turné mohou být o to náročnější, protože stírají hranici mezi profesními a osobními vztahy a dávají vám jen minimum osobního prostoru…
I když jsme dobří přátelé, „v civilu“ vedeme poměrně oddělené životy. Umožňuje nám to mimo jiné, že se ty tři měsíce v roce dovedeme snést, i kdyby se dělo cokoli. Chceme si ten společně trávený čas užít, a v tom hraje zásadní roli, že víme, že turné má nejen začátek, ale i konec. Chceme se vyhnout veškerým tlakům a stresu, proto vše funguje až na základě vzájemné dohody, v níž má každý právo veta, pokud by se cítil pod jakýmkoli tlakem.
Oproti šedesátým nebo sedmdesátým letům je v tom obrovský rozdíl. Tehdy jsme spolu trávili opravdu veškerý čas, nejen na turné. Navíc mezi námi vznikla i určitá závislost. Jak ve smyslu vzájemného propojení, tak v tom, že nás hudba živila. To bylo nesmírně stresující a pro naše vztahy i dost škodlivé. Dneska naštěstí můžeme fungovat daleko svobodněji.
Co by se stalo, kdyby jeden nebo druhý z vás odešel, pokračovala by kapela dále?
Nikdy jsme neměli potřebu pojmenovávat to nahlas, ale jsme zajedno v tom, že jako kapela budeme fungovat jen do té doby, dokud nás hraní bude bavit, dokud budeme cítit nadšení, nervozitu, vzrušení, prostě všechno, co k němu patří. Po pravdě se dost děsíme představy, že bychom měli natahovat čas, který nám jako hudebníkům byl dán, a upadnout do ubíjející rutiny opakování.
Naštěstí jsme ve věku, kdy si čím dál více vážíme toho, že jsme se nikdy nezpronevěřili našim přesvědčením. Vážíme si všeho, co jsme udělali a zažili, a nebylo to vždy jen růžové, za padesát let to byly i solidní krize nebo totální propadáky. Ale nikdy jsme jen proto nesáhli ke kompromisům. Proto ale také nedovedu odpovídat na dotazy, jestli je tohle naše poslední turné nebo kolik ještě vydáme desek.
Vlastně jsme si zpětně uvědomili, jaké požehnání je, že jsme nikdy nebyli tak populární, aby na nás záviseli další lidé. Což je dnes v nahrávacím průmyslu běžné. Pochopitelně to s sebou nese i negativa, že nemáme po ruce spoustu lidí, kteří by nám s lecčíms pomohli. Za dva týdny se například chystáme začít zkoušet na turné. Což bez pomoci „zvenčí“ klade velký nárok na sebeorganizaci. Dohodli jsme se, co si každý z nás nacvičí sám doma a s čím už se sejdeme. Budeme mít pronajatý domek na venkově, jako za starých časů. Budeme v něm sami a sami za sebe, jen my tři, bez někoho, kdo by se nám staral o nástroje, o aparát, o zvuk, o nákupy, kdo by nám uvařil. Je to pro nás otázka věrohodnosti, chceme se vrátit k tomu, jak jsme věci dělali, když nám bylo dvacet, jednadvacet…
Tuto DIY etiku si do značné míry přenášíte i na turné, není tajemstvím, že si aparaturu dodnes zapojujete sami, a mezi štacemi dokonce sami řídíte…
Část zátěže spojenou s turné samozřejmě předáváme profesionálům. Účetnictví je moje noční můra stejně jako před lety, a i mnohé organizační věci bychom sami nedali. To ale neznamená, že si turné neodjedeme po svém, neodřídíme si ho v dodávce jako tolikrát předtím. Odjakživa jsme to tak dělali, protože nám to dávalo jiný vztah k vystupování, nejsme v něm jen jako roboti, které autobus někde vysype, aby zahráli. Turné tak pro nás zůstává dobrodružným cestováním.
Ale to vše lze dělat jen za předpokladu, že to nevnímáte jako starost navíc, ale jako benefit. Je to další nedílná součást našeho rozhodnutí zůstávat „v ústraní“ a dělat si věci po svém. Kdybychom z toho slevili, zřejmě bychom snadněji podléhali i ostatním tlakům.
Jakým například?
Určitě je víc toho, co bychom nechtěli dělat. Kupříkladu ta současná móda odehrát vybrané album do začátku do konce, ve stejném pořadí skladeb jako na desce… Přijde mi to jako umělé stavění svatyně. Vždyť ani v době, kdy původně vyšla, jsme je nikdy nehráli celá, maximálně čtyři skladby, a rozhodně ne ve stejném pořadí nebo ve stejných úpravách jako ve studiu!
Interpreti i skladby mají přeci přirozený vývoj! Deska jen zachycuje tvůrčí proces v určitém okamžiku, ale ten volně pokračuje dál, a za žádných okolností to ze skladeb nečiní nedotknutelné artefakty! My se chceme vracet ke všem písničkám, k nimž můžeme i dnes něco přidat, k těm, jimž můžeme vdechnout odstíny, které nám tehdejší zkušenost nedovolovala. Ale především: úplně stejně chceme hrát i nové věci! Každý večer proto hrajeme něco jiného, úplně jinak, a je jedno, jestli jde o týden nebo padesát let staré „předlohy“.
Jak náročné je pečovat o takovou rozmanitost v interpretaci?
Nějakou dobu jsme živě nehráli, proto si ten pocit nejdřív musím znovu vybavit. (smích) Myslím, že to bude podobné: ve většině skladeb je něco, co jeden s nás v tu chvíli „dělat“ „musí“ – rytmus, základní motiv, přechod, zatímco dva zbývající se mohou odpoutat.
Během zkoušení se vždycky objeví něco, co by šlo přidat nebo udělat jinak. Proto ani nechci říkat, že zkoušíme skladby, spíš se znovu učíme, jak se v nich naladit jeden na druhého. To už v sedmdesáti není tak samozřejmé jako dřív, prostě trénujeme být na pódiu dvě hodiny plně soustředění, aby nám ten momentální nápad neutekl, abychom ho neutloukli.
Máte na vyhýbání se rutině a nevědomému sklouzávání do týchž kolejí osvědčený recept?
Každý náš koncert je odlišný. Kupříkladu tentokráte máte nazkoušených třicet skladeb, ale hrát budeme okolo třinácti. Pokaždé ale – záměrně – jinou kombinaci a v zamíchaném pořadí. Naštěstí jsou od sebe navzájem dost rozdílné, už jen to zařazení do jiného kontextu mění jejich náladu. Máme vyzkoušené, že to je dostatečná pojistka na to nehrát je stejně.
Čeká nás třicet koncertů, ty jsou součástí ještě většího cyklu, co turné, to jiný materiál, naladění, něco oprášíme, něco nového napíšeme. To je druhá ověřená záruka.
Platí princip vzájemné dohody i pro vaše nahrávky? Platí stále, že na jejich začátku je společně strávený čas a plácnutí si v duchu Je načase udělat desku a diskuse o tématech, o nichž by měla být?
Tak tomu bylo jen na poslední desce (Do Not Disturb z roku 2016 – pozn. autora), předtím ještě nikdy ne. Příčinná souvislost je ta, že během té každoroční debaty jsme opakovaně narazili na téma, že to taky může být naše posledně nahrávka, a chtěli jsme proto za sebou nechat nějaké hlubší sdělení.
Což je mimo jiné rozdíl v tom, jak píšu texty pro Van der Graaf Generator a pro své sólové desky. U těch prvních mám s věkem čím dál silnější potřebu, aby se s nimi, a nejen s tématem, ale i se způsobem, jak jsou uchopené, ostatní vnitřně ztotožnili. Už mi nestačí, aby je „jen“ chápali. Společné ale mají to, že často jsou to motivy, zkratky a metafory, kterém nosí v hlavě i roky, než sepnou do hotového textu.
Jak se udržujete v autorské kondici? V novém tisíciletí jste nezřídka dokázal vydat i tři sólová alba v rozmezí půldruhého roku…
Rozhodně nepatřím mezi ty, kteří by psali průběžně nebo neustále. Dokonce si ani nevzpomenu, kdy jsem naposledy něco napsal. (smích) Ani nemám ustálený postup nebo zvyk. Často „to“ přijde samo během zkoušení jiných věcí, opravdu existují písničky, které se napíšou samy, jindy je musím pracně rozepisovat. A pak jsou nápady, které dlouho nosím v hlavě, ale nedaří se mi je rozvinout, dokud se k nim nezačnu přistupovat jako k úplně čerstvým. Takže vlastně nemluvím pravdu, píšu pořád, aniž bych o tom vědět. (smích)
Ten proces mě nikdy nepřestal fascinovat. Někdy je to hodina, jindy tři měsíce. Co ho činí konzistentním, je, že se snažím eliminovat veškeré tlaky „zvenčí“ ve smyslu: co od skladby chtějí nebo očekávají ostatní, snažím se, aby šla opravdu ze mě.
V osmdesátých letech jste byl jedním z prvních – a zároveň i jedním z nejznámějších – interpretů, kteří se desky rozhodli nahrávat ve vlastním studiu, a vydával na vlastní značce. A to dávno předtím, než se podobné kroky staly územ nebo ekonomickou nutností. Předpokládám, že vaše motivace k nim byly odlišné od například punkové scény, kde šlo o součást přihlášení se k etice, respektive k nepsaným pravidlům příslušné subkultury…
S rostoucí úlevou jsem tehdy sledoval, že moje nahrávky se čím dál méně shodují s očekáváními nebo potřebami hudebního byznysu. Celý proces odpoutávání začal tím, že jsem si uvědomil, jak levný je proti hudebním studiím čtyřstopý magnetofon, jak snadno dostupné jsou možnosti domácího nahrávání. Nesl jsem si do začátků výhodu předchozí zkušenosti, kdy jsem při profesionálních produkcích mohl leccos odkoukat přes rameno. Přesto jsem si pro pocit jistoty půjčoval studiové techniky. Jenže angažmá často končilo o pohledu vytřeštěného na magnetofon a obstarožní bedny, které jsem ve studiu měl. (smích)
Byli vesměs zvyklí na hi-end standard, což pro mě byl přesně ten moment, kterému jsem se chtěl vyhnout. Moment, kdy produkce pohlcuje a překrývá hudbu. Ujistil jsem se, že tak pokročilé vybavení mě při psaní omezuje více než skromné poměry, pro které jsem se vědomě rozhodl.
Jak tomu bylo s vaším vydavatelstvím?
To byl velmi podobný příběh. Postupně ve mně zrál pocit odpovědnosti, jak chci se svými skladbami nakládat. Nechtěl jsem je nechat napospas do značné míry automatickému, anonymnímu procesu. Zpětně můžu říci, že to bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě: i svou nepřístupnější desku – optikou komerčních vydavatelství – bych pod jejich dozorem nikdy nemohl udělat tak, jak jsem se rozhodl, natož kdy jsem se rozhodl.
Zásadním tématem pro mě byly obaly. Moje představy se nikdy neslučovaly s obecně sdílenou představou o „obálkách, které prodávají“, dal jsem přednost tomu spolehnout se, že moje desky bude prodávat jen a jen moje jméno. Což byl a dodnes je běh na dlouhou trať, který rozhodně není pro každého. Musíte si být setsakra jistí tím, kdo jste a kým chcete v budoucnosti být.
Měl jste po ruce i plán B pro případ, že by tato sázka na jedinou kartu nevyšla?
Nikdy nebyl na pořadu dne. A to jsem živil rodinu a měl na krku tři dospívající dcery! Při vzpomínce na to období si pokaždé říkám, jaké štěstí je, že jsem nikdy plán B ani mít nemusel a měl jsem podporu jak od profesionálního okolí, tak především od publika.
Od určité chvíle jsem desky i vystoupení vnímal jako řemeslo, v tom dobrém smyslu, jako rukodělnou práci pro mé posluchače. Ze začátku jsem podstupoval obrovské riziko, každá moje deska byla diametrálně odlišná od předchozích a nikde nebylo řečeno, že když se ujala jedna, automaticky se to podaří i další.
Jenže, jak se ukázalo později, čím dál početnější skupina lidí mě sledovala právě díky tomu, že jsou ty desky tak jiné. Navíc se mi tehdy podařilo oslovit i mladší posluchačskou generaci, což se pro většinu mých vrstevníků ukázalo jako nemožný úkol. Ne každý tehdy znal Van der Graaf Generator a ne každému připadali zajímaví.
Při pohledu na váš koncertní itinerář si nelze nepovšimnout tradičně zhuštěných dat v Itálii, která se pro vás stejně jako pro řadu dalších anglických nekonformních interpretů na mnoho let stala útočištěm a zázemím. Jak si vaši tamní popularitu vysvětlujete?
Tehdy šlo o šťastnou souhru dvou faktorů. Prvním byl obecný vkus italského publika, které odjakživa vyhledává něco nevšedního, nekonvenčního, až teatrálního. Na druhé straně byl náš neuvěřitelný italský promotér, kterému se podařilo nás proslavit už pár měsíců předtím, než jsme do Itálie vyrazili.
Propagoval nás tak usilovně, že jsme do Itálie nepřijeli jako „příští velká věc“, ale už jako velká kapela, kterou znal kdekdo. Díky tomu na naše koncerty dorazili i lidé, kteří by se na někoho neznámého sotva obtěžovali. Nám už se pak „jen“ podařilo přesvědčit je, že nejsme jen nafouknutá bublina.
