Královéhradecký festival Jazz Goes to Town přinesl v rámci letošního, již sedmadvacátého ročníku něco vskutku jedinečného. Závěrečný koncert dne 16. října přivedl na jedno pódium velký symfonický orchestr a tři světově proslulé improvizátory, aby provedli světové premiéry dvou skladeb napsaných přímo pro festival a čtyři kompozice jednoho z nejslavnějších evropských skladatelů soudobé hudby.
Na pódiu stanuli Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Marka Ivanoviće, německý saxofonista a klarinetista Frank Gratkowski, portugalská trumpetistka Susana Santos Silva a švédská experimentální vokalistka Sofia Jernberg. Taková sestava se tady patrně znovu těžko sejde. Však také uskutečnit tento projekt stálo dramaturga a iniciátora Michala Wróblewského a pořádající kulturní neziskovou organizaci Kontrapunkt půldruhého roku práce. Zazněly skladby Petera Grahama, Michala Nejtka a Heinera Goebbelse.
Výjimečný festivalový večer v sále hradecké filharmonie odstartovala skladba JOGOTOTO (Joy Goes to the Town) Petera Grahama. Za elektronickými klávesami seděl Michal Nejtek, před symfonickým tělesem s redukovaným lesem smyčců stáli všichni tři sólisté. Kompozici, jež spojovala současnou hudbu s ozvěnami té staré, přetavené do jakéhosi ideálního, odlehčeného tvaru, vévodily někdy až hymnické žestě, výrazný arzenál bicích nástrojů, klávesy beroucí na sebe mj. podobu thereminu a strhující party trojlístku improvizátorů.
Druhou premiérovou skladbou byla rozměrnější Lost Rituals, již zkomponoval Michal Nejtek. Filharmonie Hradec Králové nastoupila v plném počtu, před ní stanul s altsaxofonem a klarinetem Frank Gratkowski. Ten rozehrál bohatou škálu výrazových poloh za použití všech myslitelných technik užívaných ve volné improvizaci. Orchestr tvořil většinou jakýsi protipól, neboť ozvíjell spíše meditativní, barevně zvukomalebné plochy, jen občas tektonicky narušené atonálním zjizvením.
O přestávce obě premiérované skladby nadále zněly. A to ve vzrušující kakofonii frenetického nadšení a neméně vášnivých odsudků. Zvláště v kavárně to vřelo. Bylo zajímavé sledovat tři partnerské páry (odhaduji třicátníků), kteří se shodli na tom, že se ocitli v nějaké jiné dimenzi, ve které se umělci do jednoho zbláznili. Některé části koncertu si dokonce nahrávali, aby se ujistili, že se jim to nezdálo. Bylo to poučné i genderově. Zatímco mužská část nechápavě kroutila hlavou a vybuchovala smíchy, ženy se tvářily jako zhrzené milenky, z očí jim šlehaly plameny a byly rozhodnuté žádat peníze za vstupné zpět. Nevím, jak to dopadlo, ale každopádně do sálu se již tato šestice nevrátila.
Druhou polovinu koncertu uvedl sám Heiner Goebbels. Vyprávěl o svém iniciačním zážitku z festivalu v Donaueschingenu v roce 1971 (to mu bylo devatenáct), kde byl svědkem koncertu Dona Cherryho a The New Eternal Rhythm Orchestra, ve kterém hráli přední, hlavně evropští freejazzoví instrumentalisté. Například Manfred Schoof, Tomasz Stańko, Paul Rutherford, Albert Mangelsdorf, Peter Brötzmann, Williem Breuker, Terje Rypdal či Kenny Wheeler. A to pod taktovkou (považte!) Krzysztofa Pendereckého. Proto se pak jako skladatel rozhodl pro komponování hudby, v níž by se promítaly nejen různé formy estetiky včetně jazzového výraziva, ale také aby byly vystaveny nemilosrdné konfrontaci orchestr, různé jeho skupiny a sólisté. Což by zároveň zobrazovalo střety Západu a Východu, rodiny a společnosti, individuality a kolektivu, muže a ženy. A proč mluvil právě o tomto dávném posluchačském zážitku? Protože připadal na stejný den, takže si uvědomil, že nynější festivalový večer na něj symbolicky navazuje, byť uplynulo půlstoletí.
A čtyři skladby, které zazněly, byly toho důkazem. Under Construction (2019) měl být původně dokumentární záznam stavebního hluku v bezprostřední blízkosti skladatelova berlínského studia v konfrontaci s orchestrální partiturou. Postupem času z toho vykrystalizovalo dílo, jež dalo vyniknout novému, neotřelému dialogu Sofie Jernberg s orchestrem. Hlasová ekvilibristika sólistky umožnila evokaci ruchu a hluku města i poetických a dramatických přírodních a šamanských zvuků.
Kompozice Writing I a II (1996) interpretovala Filharmonie Hradec Králové a sólistka Susana Santos Silva jako jednu skladbu. Ostatně byly komponovány pro slavné Goebbelsovo hudebně divadelní představení Černé na bílém na motivy Poeovy povídky Stín. Hudba na mne působila jako souboj sólové trubky, potažmo lidského dechu s orchestrem, který dokonce i na nějaký čas zmlkne. Zdá se, že sólista triumfoval, ale posléze se symfonická síla vrací s ještě větší vervou. Jenže v tom nejdramatičtějším vrcholu hudba náhle utichne. A definitivně. Poslední skladbou večera byla Die Faust im Wappen (1994), která je součástí orchestrálního cyklu Náhradní města a je inspirována povídkou Franze Kafky Městský znak pojednávající o stavbě babylonské věže. Skladba byla původně zkomponována pro symfonický orchestr a hlas Davida Mosse, později se sólového partu ujali bubeník Daniel Denis (z kapely Univers Zero) a trombonista Johannes Bauer. Nyní se interpretace chopil Frank Gratkowski s basklarinetem. Hrál prakticky bez sebemenší pauzy, naplno, v plné šíři, hloubce a hlavně výšce (až stratosférické) rejstříku svého nástroje. Bylo to opravdové vyvrcholení nejen posledního festivalového večera, ale celého festivalu. Standing ovation bylo zasloužené a veskrze upřímné. Vzhledem k tomu, že aktéři tohoto projektu měli pouze tři zkoušky, považuji výsledek přímo za hudební zázrak!
Co říci na závěr? Festivalová dramaturgie tímto počinem nechala nahlédnout až za horizont, kde lze teprve jen tušit budoucí hudební světy…
