Co se v poslední době událo v opeře? Vedle obehraných slavných árií je tu prostor i pro reflexi brexitu, nástup postantropocénu a homosexuální římské císaře.
Opera je hudební anachronismus, umělecká forma, která zapomněla vymřít. Přesto i dnes přijde řadě umělců smysluplné předvádět dramatické zápletky a citová vzplanutí skrze hudbu a zpěv. Děje se to i u nás. V letošním roce například pražské Národní divadlo pokračuje v objednávání nových oper a po Ivanu Acherovi, Jiřím Kadeřábkovi a Miloši Orsonovi Štědroňovi uvede v dubnu operní novinku Tramvestie Petra Wajsara.
A jak je to v poslední době s operami ve světě? Nejprve pár krátkých upoutávek a poté něco v plné délce. Velkou událostí byla premiéra opery Fin de partie Györgye Kurtága podle hry Samuela Becketa.
V listopadu Švýcar Michael Jarrell uvedl operu Bérénice.
Kanadský zpěvák Rufus Wainwright, jinak domovem spíše v popu, uvedl minulý rok svou již druhou operu Hadrian o životě římského císaře. Kvůli nahotě a explicitním milostným scénám mládeži nepřístupno.
Opera, to jsou pro mnohé především krásné árie. A britský spolek The National Opera Studio objednal minulý rok dvanáct zbrusu nových árií.
Jedna nová korejská opera v italštině.
A opera komentuje i aktuální problémy politiky. Dominic Robertson stvořil dílo The United Kingdom of Earth: A Brexit Opera, v němž Velká Británie díky brexitu zůstane ušetřena celosvětové nukleární zkázy.
Britský skladatel Oliver Christophe Leith, lotyšský režisér Viesturs Meikšāns a německý dramaturg Kornelius Paede společně vytvořili operu s nevýmluvným názvem Unknown Unknown. Kombinace zpěvu, klasické hudby a elektroniky má podle tvůrců s jistou ironií komentovat přechod od antropocénu k postantropocénu a okamžiku, kdy naše civilizace dosáhla bodu zlomu.