- Inzerce -

Videa na víkend – hromadění nástrojů

Co je lepší než jeden klarinet? Spousta klarinetů! Třeba aspoň osm. Ato platí i pro jiné nástroje. Dnešní videa budou věnovaná skladbám, v nichž se pracuje se zmnožováním nástrojů. Je zajímavé, co taková věc dělá s barvami nástrojů, kdy místo jednoho konkrétního posloucháme jakousi esenci klarinetovosti, kontrabasovosti, klavírnosti a  tak dále. V některých případech půjde skutečně o hudbu jednobarevnou, jinde se namnožené nástroje kombinují, třeba jako v kompozici Sikorsky, kterou napsal Niels Lyhne Løkkegaard pro osm klarinetů, čtyři kontrabasy a dva perkusisty.

Tento dánský skladatel má vůbec slabost pro hromadění jednoho druhu témbrů. V jeho katalogu najdeme skladby pro devět klavírů, šestnáct trianglů nebo deset činelů hi-hat.

Anebo třicet elektronických ladiček.

Sedminásobný klavír je materiálem skladby Mathiase Spahlingera Farben der Frühe.

Chtěl bych mít kapelu ze samých pozounů, zpíval v šedesátých letech Milan Chladil. A Georg Friedrich Haas si nedávno si takové přání splnil.

Jednota v mnohosti dosažená skrze zmnohonásobení jednoho druhu nástroje nepřekvapivě často vyhovovala minimalistům. Steve Reich na ní postavil svou sérii Counterpoints, původně určenou pro jednoho hráče zmnoženého pomocí playbacku. Postupně se ale objevily také verze pro celé ansámbly.

A postminimalista Michael Gordon napsal skladbu Rushes pro sedm fagotů.

Ještě jednou saxofony, tentokrát neminimalistické: Salvatore Sciarrino v La Bocca, I Piedi, Il Suono doplnil čtyři sólisty stovkou dalších, bloudících na pódiu, kolem publika i v přilehlých prostorách.

Průkopníkem v hromadění elektrických kytar je již od počátku osmdesátých let Glenn Branca. A ačkoliv se postupně přesunul ke klasickým orchestrálním zvukům, v roce 2015 premiéroval svou šestnáctou symfonii pro rovnou stovku kytar doplněnou bicími. Název je výmluvný: Orgasm.

Pro srovnání další kytarista se slabostí pro stovky: Rhys Chatham. Z roku 2014 je jeho A Secret Rose.

A po veselých kytaristech uzavřeme duchovněji a dýchavičněji. Horațiu Rădulescu napsal Byzantine Prayer pro úctyhodných čtyřicet flétnistů.

 

 


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.