Hudbou se jak známo často překonává bolest duše i těla, ovšem mnohdy se libé či nelibé tóny naopak stávají jejími katalyzátory, případně takovou bolest reflektují. Zpěvy Sirén mě napadají jako mytický vzor, extrémní hudební, životní i názorové eskapády norských black metalistů jsou zase příkladem doby post-moderny/pozdní moderny. Níže uvedená hitparáda se tak věnuje skladbám, v nichž artikulovaná bolest vyzývá k i reflexím důležitých kulturně společenských souvislostí.
„Škoda každé rány, která padne vedle“ – heslo symbolizující autoritativní výchovu, která měla nepřítele snad ve všech subkulturách a kontrakulturách. V těchto souvislostech také čtu legendární píseň od Ramones Beat on the Brat. Anebo se za tím skrývá každá pořádná nakládačka baseballovou pálkou, jak vidíme v této roztomilé koláži od Brooklynboi production:
Touto písní se vracíme ještě dále do minulosti, do časů, kdy se bolest lásky ještě příliš na veřejnost nedostávala. Když muž své partnerce jednu vlepí, tak by to měla vnímat jako polibek, protože on tak projevuje svou náklonnost. Když se navíc podíváme, jak způsobem se k problematice vrací taková Rihanna či Britney Spears, tak zjistíme, že se hegemonní diskurz sexismu v populární kultuře asi jen tak nevytratí.
Fluiditu vnímání bolesti lásky zase symbolizuje kapela Tokio Hotel, v letech 2003-2008 pro mládež téměř ikonická. Široká veřejnost ji spojovala se subkulturou emo na vlně morální paniky a strachu o vlastní děti, jež mohly být svedeny na scestí, v nejhorším případě i k pokusu o sebevraždu. Zároveň se emaři mezi mládeží stávali obětmi odsudků i napadání jakožto „přihřátí“ posluchači Tokio Hotel. A často to bolelo.
Další ikona „mladého“ stylu života, přičemž její dědictví přetrvalo nejen v rámci základních a středních škol ještě po dlouho po rozpadu skupiny. Tato píseň obsahující explicitní bolest s sebou nese morální imperativ, že kamarád se v bitce neopouští. Dědictví této písně a Orlíku vůbec v prostředí české krajní pravice nabízí ještě jedno ironické východisko. Když na ultrapravicovou scénu padaly represivní rány, mnoho „kurev Frantů zmizelo“, přičemž advokáty či jiné soudní výlohy si musel každý „dost dobrý skinhead“ platit sám.
Ikonické brutální násilí s na první pohled misogynním podtextem, nebo provokace bez hranic v kombinaci s tak strašnou muzikou, že prostě nemůže být myšlena vážně. Anal Cunt a především jejich již nežijící frontman Seth Putnam budou asi navždy rozdělovat extrémní hudební scénu. Kapela napsala například písně jako „I’m Hitler“ či „Hitler Was A Sensitive Man“, které ovšem následovaly kousky jako „I Thought Hitler Was Cool Until I Found Out He Didn’t Drink“. Z toho bych osobně četl provokaci, ovšem jak vzpomíná známá česká kapela Lycanthropy ve fanzinu Go and Kill, Putnam hajlující na festivalu Blastonbury nevypadal jako člověk, který si dělá legraci. Co myslíte vy?
Příliš mnoho položených otázek a nutnost nad nimi přemýšlet bolí. Bolest však může být i nekonfliktní, o čemž svědčí mimo jiné známý hit romantika tělem i duší Dalibora Jandy. On i další normalizační ikony (jako například seriál Sanitka), připomínají melancholii osmdesátek, kdy se smrt a bolest vracely do populární hudby a filmu jako všudypřítomné, zároveň však nijak nenarušující „stabilitu“ společnosti a klid na práci. Bolest tak pomalu odeznívá…