Velký Schengen, malý Schengen, Visegrád. Turecko dovnitř, nebo Británie ven… Není to snadné s tou Evropou. Existuje něco jako sdílená evropská kultura a identita a v čem ji máme rozeznat? Zkusme se podívat na pár ilustrací na téma Evropa skrze hudbu a zvuk. Nejspíš nedostaneme definitivní odpověď, ale třeba aspoň nějakou představu. Hudba koneckonců po staletí cestovala napříč kontinentem a tím jej propojovala: Lidové melodie migrovaly ze severu na jih, skladatelé se nechávali najímat u šlechtických dvorů od východu na západ, Němec Händel dělal operní byznys v Anglii, v Rumunsku narozený Řek Xenakis zase architekturu ve Francii.
V debatách o evropské identitě a smyslu se asi nejčastěji začíná tím, jak skončila druhá světová válka a jak od jejího konce postupuje spojování kontinentu. Začneme tedy dílem, které právě na konci války mělo skrze hudbu vyjádřit evropskou, přesněji euro-americkou jednotu. Tedy zcela přesně jednotu těch, kdo v Evropě vyhráli válku. V roce 1944, poté, co spojenci dobyli Itálii, se dirigent Arturo Toscanini podílel na filmu Hymn of the Nations, jehož jádrem byla stejnojmenná kompozice, Hymna národů, dílo Giuseppe Verdiho z roku 1862. Původní verze této skladby byla spojením písní God Save the King, Marseillaisy a písně Il Canto degli Italiani, dnešní italské hymny. Toscanini pro účely filmu připojil ještě hymnu Spojených států, The Star Spangled Banner, a Internacionálu, tehdejší hymnu Sovětského svazu (pro přesnost – od ledna 1944 už byla oficiálního hymnou dodnes používaná melodie skladatele Alexandrova, Internacionála byla ale tehdy zažitější). Celý film byl součástí produkce amerického Úřadu pro válečné informace a měl ukazovat roli italoameričanů při porážce fašismu.
Toscaniniho/Verdiho mash-up nalezl důstojného následovníka u Einstürzende Neubauten na jejich loňské desce Lament, kde se podívali na zoubek právě melodii God Save the King.
Udělejme skok zpátky v čase, do dob kdy se válka ještě krčila za obzorem a Evropa si užívala zdání pohody po válce první. Do této doby se v 90. letech vrátil skladatel a multimedialista Arnold Dreyblatt s hudebně-divadelním projektem Who’s Who in Central & East Europe 1933. Jejím základem se stala stejnojmenná kniha, kterou objevil v istanbulském antikvariátu a která obsahovala stručné životopisy osobností veřejného života zemí mezi Československem, Polskem, Rakouskem na západě, po Turecko či Finsko. Z fragmentů těchto životopisů a dalších historických materiálů Dreyblatt vytvořil koláž o tehdejším životě v této, „naší“ části Evropy.
A zase v čase dopředu. „Co se stane, když se lidem jejich víra i jejich státy rozpadnou na kusy? Na jakých základech stojí Evropa?“ Kolem těchto otázek postavil švýcarský novinář a režisér Milo Rau své divadelní představení The Dark Ages, které v dubnu letošního roku uvedlo Bavorské státní divadlo. Herci z Bosny, Německa, Ruska nebo Slovinska mu pomáhají vykreslovat „intimní obrazy kontinentu, jenž byl opakovaně rozbit“. Po představení The Civil Wars jde o druhou část z plánované trilogie. Hudbu vytvořili slovinští zpívající politologové Laibach, kteří se objevují i ve videoklipu ke hře.
Hledání evropské identity skrze hudbu a zvuky všech druhů je hlavním cílem projektu Europeana Sounds. Od začátku roku 2014 pracovníci projektu prohledávají archivy, digitalizují, analyzují a zveřejňují nejrůznější zvukové či se zvukem související prameny ze všech koutů kontinentu. Přednes Hamleta, oznámení konce 2. světové války v Dánsku, křik racků ve větru, lidové i popové písničky, to vše obsahuje stále se rozrůstající archiv. Na svou říjnovou konferenci pozvali organizátoři Europeana Sounds Matthewa Herberta, který se v přímém přenosu pokusil z nahrávek smíchat zvuk Evropy.
Evropa je také souhrnem různých regionálních kultur a nejzajímavější věci se často dějí v místech, kde se odlišné kultury potkávají. Tak je tomu třeba v oblasti Resia na hranicích mezi Itálií a Slovinskem. Tamní obyvatelé mluví zvláštním dialektem (tomu říkají „rozajanski langač“) a hudba je mixem slovanských a románských prvků. Hra smyčcového ansámblu připomíná drhnutí slovenských lidových kapel a v následující ukázce ji doprovází manuálně poháněná siréna jak z kompozic Edgara Varéseho. Video ukazuje masopust, tedy tradici udržovanou i v českých a moravských krajích. Vidíme „pohřeb Masopusta“ (v Resii se mu říká Pust) a řada vizuálních i divadelních prvků je dost podobná těm, které i dnes najdete třeba v některých jihočeských vesnicích.
Co dokáží o městě či zemi vypovědět staré desky pořízené v místních obchůdcích? To se rozhodli prověřit gramofonisté Philip Jeck a Janek Schaefer na albu Songs For Europe (2004) a zaměřili se při tom na dvě země, které pro Evropu symbolizují nepříjemné tenze: Řecko a Turecko.
A na závěr jedno provedení evropské hymny.