Festival okrajové hudby s důrazem na její temnější kontury Hradby Samoty proběhne 28. černa do 1. července 2018. Osmý ročník se vrací po loňském dobrodružném putování do polozapomenuté jihoslovenské Jelšavy do vyzkoušené lokality Rosic u Brna, kde ovšem v zámku a na přilehlých prostorech otevřou pořadatelé letos rovnou tři stage. Line-up je také daleko velkorysejší, vybrat ty nejpozoruhodnější zástupce proto nebude jednoduché.
Der Blutharsch and the infinite church of the leading hand jsem tu nedávnou označil za pravděpodobně nejlepší současnou psychedelickou kapelu minimálně ve střední Evropě. Kapela již před delší dobou značně pozměnila svůj styl, už nehrají do marše, zato chrlí jeden prvotřídní acidový výlet za druhým, naposledy dlouhohrající What Makes You Pray. I naživo mají v současnosti takovou formu, že minout je by znamenalo hodně výraznou skulinu ve vašem mentálním hudebním archivu.
Pro mě osobně po nedostižných Der Blutharsch stojí na pomyslném stupni lákadel festivalu litevská dvojkombinace Oorchach a Pogrom. Prvně jmenovaný projekt je pásmem různých post-industriálních elektro a ambientních smyček či úderů s hustou atmosférou a krutě distorzovaným vokálem nebo naopak s netrpělivým šepotem a skřípáním. Pak se budeš bát chodit v noci o samotě po zámku.
Pogrom pak znamená setkání s atmosférou skutečného zla, jedná se o powerelectronics s efektem amplionů namířených na oběti pogromů. V jakém smyslu, to ovšem vysvětleno není. Rozhodně jde ale o jeden z nejděsivějších PE projektů, jaký jsem kdy slyšel. A neobejde se ani bez pro tuto scénu nezbytné kontroverze, fetišismus krajní pravice je podobný jako u rané tvorby legendárního Mika Danda alias CON-DOM. Našly se každopádně hlasy, že Pogrom je už za čárou, že v době skutečně žité post-pravdy a protichůdných krajně pravicových elementů se tento projekt jinak než náckovsky ani číst nedá. Tomu nahrávají i alba jako Degančios Suros s tematikou islamismu či univerzálněji pravicově fetišistické Multicultural Degeneration. Pro vyjádření zla ovšem nemůžete být sonicky ani ikonograficky hodní, není-liž pravda? Názor se nicméně bez porovnání s živým vystoupením a pocitů z něj hodnověrně prohlásit nedá.
Na první pohled z opačného názorového pólu přichází ze sousedního Polska danger/discomfort bass grrrl punkerka SIKSA. Často minimalistická performance v odvážných kostýmech doprovázená jen basovými linkami, řítícími se ovšem chvílemi do harsh noisu, zrcadlí sexistickou a patriarchální společnost. Podobně vyhrocený projekt (podobný například feministické noiserce BRUT) lze spatřit málokde, o to méně pak překvapivě na ideově anti-šovinistických akcích tipu Fluff fest či Chee Chaak.
Abychom neprotežovali jen země na sever od nás, a zároveň aby došlo i na něžnější a niternější stránku temnoty, tak musíme zmínit i další z avizovaných lákadel, francouzský projekt Treha Sektori. Jedná se o mocný a rituály vzývající dark ambient, chvílemi až ortodoxní a čistý, ovšem má pod kápí i tenze k přechodům do skoro až post-kytarových žánrů, i když ne přespříliš.
Sypací a spíše vtipné noise-cory, jako byla loni čtyřkombinace Massola a spol., letos vyváží domácí harsh noisový solitér USNU?. Svérázně a humorné pojetí popových či lidových samplů a různých hračiček, jakou je například stolní cvrnkající fotbálek prohnaný krutou kombinací efektových krabiček, přinese tolik potřebné odlehčení jak od vyhrocených PE úderů, tak i od ambientních hloubavých ploch.