Inspirace usušeným květenstvím samičích rostlin konopí v hudbě, či přímo psychedelická revoluce v rámci celé sociologie hudby, byly ústředním tématem nespočtu prací a článků. Řečeno trochu odvážně, jde možná o záležitost natolik známou, že její hlubší výzkum, či alespoň hledání zajímavých maličkostí ztratily svou přitažlivost. Podobně se ani žánr, jenž má výše uvedenou látku v podobě smotané trubičky či v ještě sofistikovanějších formách jako de facto terminologický základ, tedy stoner rock či metal, nedočkal zdaleka tolik pozornosti, jako například drogově pluralitní grunge. Tato videa se tak snaží být výčtem spíše méně známých, ovšem i tak velice zajímavých kapel na marihuanové bázi. Tak to odpalte a začněte se pomalu roztékat do gauče.
Vsadím se, že pro první odpálení by většina posluchačů stoneru pustila Black Sabbath. Tuto tendenci se pokusím lehce nabourat, když bongparádu zahájím písní od The Beatles. Vlastně jsem nepotkal mnoho jedinců, kteří by na první pohled nenápadnou I Want You (She’s So Heavy) z alba Abbey Road znali. Skladba však od samého počátku zaujme těžkým kytarovým motivem, přičemž závěrečný riff, který lze s čistým svědomím označit za metalový, má sílu a atmosféru, jaká se dnes jen tak nevidí a neslyší, mimo jiné i díky šumícímu či vanoucímu podkresu. A když si navíc přečtete poněkud stručný text… Kdo může popřít, že píseň není o marihuaně?
Američané Weedeater nejsou na scéně tak známí jako jejich starší a legendami ověnčení krajané Bongzilla, svým pojetím, bez příkras označovaným jako „weedmetal“, se však přímo nabízejí. Weedeater spojují tradiční sabbathovský zvuk s přístupy amerického jižanského zaprášeného stoneru, kde se navíc obvykle berou i tvrdší drogy. Zde deska Sixteen Tons z roku 2002.
Sleep jsou u fanoušků žánru již též skoro legendou, její členové několikrát ukončili či pozastavili činnost, aby se věnovali srovnatelně kultovním Om či High on Fire. Deska Dopesmoker z roku 2003 je pak i přes název vhodnější spíše k marihuanovým koláčkům než k brku, protože se jedná o hodinu trvající blok těžké, pomalé a opakující se riffáže s přiléhavě rozplizlým čistým vokálem. Nakonec si ani nevšimnete, že je posloucháte již počtvrté po sobě.
Nyní se posuňme o hodně dál, a to jak v čase, tak i geograficky, navíc po předchozí „pohodlné otupělosti“ je myslím třeba trochu přidat na údernosti, nebo se už z gauče nezvednete. Rusové General Grievous nabízejí tuhou, energickou a příjemně mlátivou porci stoneru-slugde s tematikou na první pohled od trávy vzdálenou, ovšem pocitově k ní, alespoň dle mého názoru, nemají zas tak daleko. Jejich prvotina navíc vrcholí excelentním a osobitým coverem Pink Floyd.
Lipsko se prý stává novým centrem německých hudebních subkulturních scén namísto Berlína. Vskutku, před nedávnem jsem zde recenzoval víc než slibnou nahrávku tamějších huličů Breit, ovšem z tohoto okruhu vykvetla ještě zajímavější kapela – Lords Of The High Ones. Ta je doslova nasáklá soudobou vlnou retra se snahou o návrat ke zvuku i náladě sedmdesátých let, ovšem přidává i kreativní prvky, jako například až death metalové nájezdy ve vypjatějších pasážích.
Na aktuální stoner retro vlně se ještě pár tahů svezeme, tentokrát se bude jednat o italské čarodějky SaturninE. Již název kapely odkazuje k základním kamenům žánru Electric Wizard, přínos Italek pak dle mého soudu spočívá ve zvuku, jímž kouzlí gradující hnilobnou atmosféru.
Závěr bude patřit domácím huličům, kteří na poli stoneru oproti okolním zemím zatím docela zaostávají. Ovšem i zde se zelený opar pomalu zvedá, jak jsme před rokem mohli být svědky třeba u King Keporkak. K poslednímu shotu pro zahnání vidiny brzkého návratu do pracovního procesu se však lépe hodí mladá kapela Baro Chandel.